Tak jak to vlastně začalo…

Život píše nejlepší příběhy.

Celkem osm let jsem pracoval v Československém rozhlase, od roku 1984 až do jeho konce na silvestra 1992. Nejdříve v Krajském studiu v našem statutárním městysi, od roku 1987 v té slavné budově na Vinohradské, v Redakci krajských zpravodajů. Dostal jsem jako pašalík půlku Jihomoravského kraje, okresy Kroměříž, Gottwaldov, kde jsem sídlil, Uherské Hradiště a Hodonín.

Určitým způsobem to byla práce snů – šéfové 300 kilometrů daleko, tehdy žádné mobily ani GPS, služební Škoda 105 u baráku, redakce od bytu pět minut pěšky. Žádná závislost na místních vládcích. Pracovní zatížení socialisticky průměrné, mzda nadprůměrná, obdobní kolegové báječní – zpravodajové ČTK, televize, Mladé fronty atd. …

Nu, na začátku v Plzni to samozřejmě nebylo tak růžové, a když Veverka vyslovila přání zvědět, jak to vlastně začalo, tak jí ho splním a budu přitom drsně upřímný… neb si myslím, že ta historka je poučná, ovšem jak vždy podotkne kamarád Karel, když se slova ujme jeho žena Gábina: „Není krátkých historek.“

…

Začalo to kdysi dávno před rozhlasem, v roce 1977, kdy jsem se dobrovolně zdržel jeden den po ukončení Základní vojenské služby, aby mě mohla tamní Základní organizace KSČ přijmout za kandidáta. Vstoupit či nevstoupit bylo trochu hamletovskou otázkou, kterou mi pomohl rozhodnout otec svým přirovnáním: „Kdybys žil v Jižní Africe, chtěl bys být černý nebo bílý?“ Tak jsem se ten den zdržel a dobře jsem udělal – tvrdím teď s nadhledem půl století a s podhledem na aktuálního vládce na Hradě.

Pár let jsem se pak potácel v ČSAD jako mistr a dispečer, což byl důsledek mého příliš dlouhého váhání, zda mám být spíše vrcholovým sportovcem či studentem – nakonec jsem nebyl ani jedno. Prostředí tam rozhodně nebylo žádnou mateřskou školkou a práce rozhodně nebyla, i přes slušný výdělek, nijak povznášející. Nějak si mě všiml můj šéf, náměstek ředitele, a dohodil mi místo metodika v „předním ideologickém pracovišti Západočeského kraje – Krajské politické škole“. Oficiálně jsem byl zaměstnancem Krajského národního výboru, řízen jsem byl ovšem z Krajského výboru Komunistické strany Československa. Moje členství v partaji bylo zásadní podmínkou…

Drobná vsuvka

Žil-byl jeden kocour, a ten si vždycky večer nakroutil vousy, nabrousil drápy a vyrazil za kočkami, když tu svoji nechal doma. Ráno se pak připlazil celý vysílený a upadl do spánku. Tak to šlo den za dnem, až to jeho kočku naštvalo a když kocour zase ráno usnul, ufikla mu jeho „kocouří okrasu“, česky pindíka. No jo – ale večer kocour nakroutil fousy, nabrousil drápy a vyrazil jako by nic zase za cizími kočkami, aby se ráno opět vrátil celý zbědovaný. Na udivený kočičin dotaz, co s těmi kočkami vlastně dělal, odpověděl: „metodika“.

Tož tak nějak vypadala moje práce v té instituci, časově náročná tak asi na dvě hodiny denně. Pár týdnů to bylo fajn, ale pak jsem se začal nudit – bylo mi osmadvacet let a bylo to od ničeho k ničemu. Až přišel silvestr a po něm Nový rok…

Pamětníci jistě vzpomenou, že na Nový rok v poledne v těch letech vždy prohovořil z ČST k národu generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák, a aby ti, kdo se ještě po silvestru neprobrali, o nic nepřišli, v první pracovní den zveřejnil celý projev deník Rudé právo – tehdy „největší a nejčtenější“.

V guberniích jsme ještě regionální televizi neměli, a tak krajský nejvyšší, tedy vedoucí tajemník KV KSČ (u nás to tehdy byl Josef Mevald), promluvil na Nový rok v krajském rozhlase a obdobně s Prahou otiskl jeho projev krajský deník, u nás zvaný Pravda.
My v Krajské politické škole jsme ovšem chtěli studentům dopřát to potěšení ještě navíc, a tak jsme rozhodli, že si projev vyslechnou ze záznamu z našeho uzavřeného audio+TV okruhu (ano, i to už jsme měli). Kdo zajistí tu nahrávku? No přece soudruh Godot (tehdy jsem si tak ještě neříkal, jasně), protože má beztak hovno co na práci.

I zavolal jsem soudruha ředitele Krajského studia Československého rozhlasu Jaroslava Rokose a domluvil s ním, že první pracovní den v půl osmé si přijedu do budovy rozhlasu, přivezu si magnetofonový pásek, od mi nechá příslušný projev nahrát, a já ho dám v naší škole přehrát – hotová taktická operace!

Bylo to jako v pohádce – jak řekli, tak udělali. Komunikace začala nadějně:

– Čest práci, soudruhu.
– Čest, soudruhu řediteli.
– Dáš si kafe?
– Dám si kafe.
– Dáš si vodku?
– Dám si vodku.

Pak soudruh ředitel nechal zavolat mladou hubenou techničku, předal jí můj pásek a řekl, co má udělat. Pak jsme asi čtvrt hodinky hovořili o záležitostech, zajímajících obě strany. Technička přinesla pásek, kafe a vodka vypity, čest a čest a bylo hotovo.

Uplynul rok, a historka se opakovala úplně přesně jako přes kopírák. Jen při odchodu mi soudruh ředitel řekl, pamatuji si, jako by to bylo dnes:

„Poslechni soudruhu, nechtěl bys u nás pracovat? Já potřebuji redaktora na takovou tu stranickopolitickou práci, a ty jsi talent, to já poznám…“
Dohodli jsme se, že mám dva týdny na rozmyšlenou, ale zavolal jsem už za tři dny, že tedy ano…. Neb v Krajské politické škole mě to už štvalo až k smrti.

Uplynulo několik měsíců a já se ráno dostavil do rozhlasové ředitelny, oděn v tmavý oblek s černou aktovkou v ruce. Soudruh ředitel zajásal, a že mě hned vezme do redakce, kde probíhá porada. Uvedl mě do zasedačky, kde sedělo nějakých patnáct lidí, mužů i žen různého věku. Mladí kluci měli delší vlasy a na tričkách nápisy Wrangler a podobně. Dámy byly notně namejkapované a tak všelijak „umělecké“.

Soudruh ředitel se rozhodl, že mi zasadí smrtelnou ránu, po níž se už nevzpamatuji, neb mě představil:
„Soudružky a soudruzi, tady vám vedu posilu do vaší redakce. To je soudruh Godot a přichází k nám z Krajské politické školy!“
Zavládlo ticho, až jedna dáma, režisérka, jak jsem zjistil, asi tak začínajícího středního věku, típla cigáro a pronesla:
„Nó, to bude posila….!“

…

Poměrně brzy jsem zjistil, že v rozhlase se lidé opravdu naštěstí nezdraví Čest práci, a noví kolegové a kolegyně zase ocenili, že jsem celkem normální. Absurdní mi připadá, že ten soudruh ředitel měl pravdu – skromnost stranou, já byl opravdu talent. Za pár týdnů už jsem vysílal na celostátních okruzích a místo avizovaných stranickopolitických témat jsem postupně vysílal živě nejen v Dobrém jitru z Prahy a dalších redakcích, ale hlavně v nejprestižnější, z pohledu posluchače – bratislavské Zákrutě.

Život se mi pak dost zamotal, ztratil jsem pud sebezáchovy a soudruh ředitel mě chtěl propustit (ne, nebyl jsem politický disident ani signatář Charty). To už jsem ale měl dobré renomé v Praze, tak mě přetáhli tam – poměry se v roce 1987 přece jen poněkud uvolnily.

Tím jsem se dostal velkým obloukem na začátek svého vyprávění.

---

P.S.:
Osud si někdy s lidmi pohrává. Kdo mohl tenkrát tušit, že z té dámy, co mě ocenila slovy „Nó, to bude posila… !“, se za pár let stane moje Labuť?