U Slavkova

Na dnešní den připadá výročí jedné z největších bitev, které se odehrály na území současné České republiky. Východně od Brna se 2.prosince 1805 odehrála tzv. bitva tří císařů, označovaná jako „Bitva u Slavkova“. Na obou stranách se jí tehdy zúčastnilo celkem 170 tisíc vojáků a během toho krátkého zimního dne jich 20 tisíc padlo. A tak poslyšte, co mě v souvislosti s tou bitvou potkalo.

Na podzim 1993 probíhal v Brně jako každoročně Mezinárodní strojírenský veletrh. Škoda Plzeň mívala na brněnském výstavišti vlastní pavilon, kde se prezentovala se svojí tradiční výrobou (hodně v podobě modelů, protože pořádnou turbínu do pavilonu nenacpeš). Od 11.června toho roku ale existovala i společnost RDP Group, vzniklá na základě aktivity tehdejšího škodováckého ředitele a spolumajitele Lubomíra Soudka. Tato firma sdružovala čtyři desítky firem, které se před listopadovým převratem zabývaly zbrojní výrobou a chtěly se k ní vrátit. Naše malé škodovácké teritorium v Brně se tak logicky stalo i teritoriem pro prezentaci RDP Group. Zápletka byla v tom, že nebylo co prezentovat, protože pravdoláskařům se za těch pár let podařilo výrobu zbraní jako neetickou v Československu prakticky vyhladit (největší „radost“ z toho měli Slováci, hlavně v Dubnici – mimochodem, bývalé škodovácké zbrojovce).

Vyřešili jsme to tak, že jsme nechali vyrobit velké samolepky s logem RDP Group (v tiskárně Princ a Šlajs, kde byl, mimochodem, spolumajitelem „Dědek“ Šindelář ze skupiny Katapult – žijeme na vsi, že?) a ty jsme nalepili na dva vystavované exponáty. Jedním byla nákladní LIAZka, upravená pro logistický kontejnerový systém Marrel francouzské armády, druhým francouzský armádní terénní automobil Auverland, který se chystala vyrábět Avia. (Povšimněte si, prosím, že nejen těch 20 tisíc vojáků z roku 1805, ale i obě ty továrny jsou už nebožtíky.) Francouzi byli tehdy velmi aktivní.

Společnost Marrel přijel reprezentovat penzionovaný francouzský generál, jehož jméno jsem už, jako většinu ostatních, dávno zapomněl, a i jeho vizitku vzal čas (pardon). Tak trochu jsem ho dostal na starost. První dva dny to bylo fajn – krásy Brna, sklepy ve Vracově. Ale co pak s ním. I naložil jsem ho jeden den s francouzským tlumočníkem do toho terénního auverlandu a vyrazili jsme směr slavkovské bojiště. Generál si na to vzal uniformu, včetně charakteristické čepice képi.

V roce 1984 vyšla skvělá monografie o slavkovské bitvě od Dušana Uhlíře s názvem „Slunce nad Slavkovem“. Za své moravské emigrace v letech 1987 – 1990 jsem s ní v ruce prošel místa bojů a mnohé jsem měl ještě v paměti.

Samotná bitva byla vyvrcholením bleskové války, k níž došlo na základě vytvoření nové protinapoleonské koalice. Její vznik iniciovala Anglie, jež tak zabránila vylodění Francouzů na svém ostrově – Napoleon (tou dobou už nikoliv Bonaparte, ale císař Francie) jich v obřím táboře v Boulogni shromáždil na 200 tisíc. Účastníky koalice bylo kromě Anglie Rakousko a Rusko. Napoleon 27.srpna 1805 zrušil tábor na pobřeží a prohlásil: „Nebudu-li za čtrnáct dní v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni.“ Jeho spojencem se stalo Bavorsko a několik menších německých států (spíše z donucení), Prusko jako poslední významný hráč vyčkávalo, nepřiklonilo se veřejně ani na jednu stranu.

Zde se projevil Napoleonův vojenský génius. Jeho tzv. Velká armáda vyrazila jako mohutný stroj několika proudy na východ, v naprostém pořádku a s do té doby neuvěřitelně propracovanou logistikou (například dostatek bot býval u těchto převážně pěších armád trvalým problémem při přesunech na větší vzdálenosti), včetně zásobování. Než prošli Francouzi vlastním územím a jižním Německem, obsadili Rakušané Bavorsko, ale tuto armádu generála Macka von Lieberich zaskočila na tu dobu neuvěřitelná rychlost fancouzského přesunu na vzdálenost téměř 900 kilometrů. Byla obklíčena v městské pevnosti Ulm a jejích 24 tisíc mužů 20.října 1805 velmi rychle kapitulovalo, další tisíce se zcela demoralizované rozutekly a jen část jízdních jednotek dokázala jakž takž v pořádku ustoupit dílem do Čech, dílem do Rakouska.

To ovšem přivedlo do tristní situace generála Kutuzova, který velel zatím jedinému ruskému sboru na scéně. Měl k dispozici asi 40 tisíc mužů a ustupoval co nejrychleji z Braunau na řece Inn k Linci a pak sváděl těžké ústupové boje v obtížném terénu kolem Dunaje – jeho zadnímu voji velel potomek gruzínských carů generál Bagration. Podporoval ho jízdní sbor rakouského generála Kienmayera s asi 17 tisíci muži a několik dalších menších jednotek. Mezi tím se Napoleon dozvěděl o porážce svého loďstva (21.října) u Trafalgaru a bylo mu jasné, že dobytí Anglie už není aktuální – zvítězit musí na souši.

13.listopadu vstoupili Francouzi (Lannesovi pěšáci a Muratovi jezdci) do Vídně (tehdy 240 tisíc obyvatel), kterou vyšší kruhy včetně císaře Františka před tím opustily, dvůr na sever na Moravu. Francouzi se ovšem zmocnili lstí a bez boje mostu přes Dunaj (tzv. Táborský most – proč zrovna ten název netuším) a pokusili se „nadběhnout“ obchvatem Kutuzovovi, který ustupoval na Moravu severozápadně od Vídně přes Kremži směrem na Hollabrunn. Zde zase naopak Rakušané lstí (falešnou zprávou o příměří) zdrželi postup maršála Murata. S ním se utkal pouze (a opět) Bagration, Kutuzovovu sboru jako celku se ale podařilo ustoupit na sever směr Morava. Uhlíř zde cituje z dopisu jistého francouzského dragouna domů do Francie velmi nelichotivě o moravských ženách. „Řeknu vám, že se nacházím v zemi, kde se nemluví ani francouzsky ani německy. Ženy tu mají obličej jako opice, ruce jako psí pracky a nohy jako velbloud.“ Pokud to byla pravda, pak s radostí prohlašuji, že od té doby se Moravanky dost zásadně změnily k lepšímu.

19.listopadu otevřelo Francouzům bez boje brány Brno. Napoleon si ale byl vědom, že je se svojí armádou na hranicích sil. Měl velké ztráty především na nemocných a opozdilcích (ačkoliv v porovnání s jinými armádami té doby to nebyly u Francouzů jevy příliš časté – byla to armáda ještě republikánsky prodchnutá kamarádstvím a obětavostí), velmi se protáhly jeho zásobovací linie. Potřeboval svést rozhodující bitvu.

Zbytek Rakušanů a Rusů ustoupil až k Olomouci, tam ale dorazily ze severu další ruské sbory, vedené samotným carem Alexandrem i s jeho gardou (viz L.N.Tolstoj ve Válce a míru, který vše popisuje velmi působivě – pece jen to byl mistr pera, ač ruský nacionalista). Koaliční armáda se konsolidovala, postoupila zpět k Vyškovu a padlo rozhodnutí, že provede obchvat z jihu a odřízne Napoleonovi ústupovou cestu k Brnu. Napoleon sám těmto rozhodnutím nahrával určitou záměrnou váhavostí a dislokací jednotek, která rakousko/ruské armádě vyhovovala. Lákal ji tak do pasti. Přitom stahoval k místu budoucí bitvy všechny jednotky, které měl k dispozici. Ještě 29.listopadu měl východně od Brna k dispozici jen 56 tisíc mužů, den na to už 70 tisíc a třetí den na to už 90 tisíc. Napoleon vypracoval plán bitvy, která ale nakonec proběhla úplně jinak. Jisté je, že v noci před bitvou vyklidil Napoleon strategicky významné Pratecké návrší a uvolnil je, dosti nepochopitelně, nepříteli.

Spojenci vypracovali (generál Langeron, francouzský emigrant v rakouských službách) převelice složitý plán pro obchvatný útok pěti kolonami, ale jejich mohutné levé křídlo, určené k obchvatu, zadržely celé dopoledne 2.prosince poměrně nevelké jednotky maršála Davouta na Zlatém potoce – dnes po regulaci jen tři/čtyři metry široké strouze, tehdy ovšem meandrujícím toku místy značné šířky s bahnem, vrbovím a rákosím. Některé jeho jednotky přicházely na bojiště až nad ránem nebo v průběhu boje po celonočním pochodu. Celé bojiště bylo vymezeno Zatčanským rybníkem a Telnicí na jihu (Zlatý potok) a pahorkem Padělek (po bitvě zvaným Santon) na severu. Přibližně uprostřed vesnice Prace a nad ní návrší.

Složitý spojenecký plán vedl k promíchání jednotlivých kolon, které sice vystoupily prakticky bez boje na Pratecké návrší, ale chtěly-li se utkat s nepřítelem, musely ho zase směrem na Brno opustit. Ležela hustá inverzní mlha a Rakušané ani Rusové neviděli jádro francouzské armády dole pod nimi. Vzápětí, když převážná část spojeneckých kolon začala sestupovat z návrší, pronikla na ně velmi rychle Thiébaultova brigáda divize generála Saint Hilaira, dokázala rozmístit dělostřelectvo a zahájit masakr spojenecké armády. Na ploše pod návrším, nazvaném „jezdecká planina“ se utkaly jízdní jednotky, včetně proslulého souboje ruských a francouzských gardových pluků. Bitva byla v podstatě rozhodnuta, ale trvalo ještě několik hodin, než se spojenecká armáda dala na chaotický úprk. Jediný, kdo zadržoval v úloze zadního voje francouzskou armádu a udržoval pro prchající průjezdnou silnici k Olomouci, byl opět generál Bagration, který od začátku bitvy velel nevelkým jednotkám na samotném severu fronty u Santonu a nebyly mu svěřeny žádné významné ofenzivní úkoly.

Tak a teď si představte, že jsem tohle všechno vyprávěl přímo na místě francouzskému generálovi… Na Žuráni (tam měl Napoleon velitelské stanoviště) jsme začali a u Mohyly míru jsme skončili. Byl úplně dojatý a tázal se, jaké přání mi má splnit. A tak jsem ho požádal, aby tady před mohylou pronesl krátký projev ve francouzštině, že to bude stylové. Napřímil se a spustil – o úctě ke všem padlým a míru a přátelství mezi národy na věčné časy. Turisté se zastavovali, fotili, on na závěr zasalutoval směr mohyla a bylo to půvabné…. A já to blb nefotil – nějak se to prostě nehodilo. A tak se generál vrátil do Francie, snad v přesvědčení, že každý Čech (a Moravák, jasně, ale to on nerozlišoval) má historii toho masakru v malíčku.

Všem tedy vřele doporučuji Uhlířovu knihu, čte se lépe než detektivka (Dušan Uhlíř „Slunce nad Slavkovem, Mladá fronta 1984, edice Archiv – ale mám pocit, že už vyšlo novější vydání. Je tam obrovské množství zajímavých detailů, včetně plánků a mapek a reprodukcí). Čerpal jsem i z klasického díla Jevgenije Tarla „Napoleon“ Naše vojsko, Praha, 1950 a z „Napoleona Bonaparta“ Alberta Z. Manfreda (Svoboda, Praha 1975).

Omlouvám se za délku textu, ale kratší by to v tomto případě nebylo ono.