Změnilo se něco?

22 thoughts on “Změnilo se něco?”

1. Godote, cítím váš text skoro jako pohlazení po duši. Celý život jsem pracovala s daty a se statistikami a znám jejich slabiny, ale i výhody. Děkuji za velmi vypovídající, objektivní a přehledný článek o vývoji sledovanosti českých televizních kanálů. Trendy mě nepřekvapují, tak často se nemění ani podmínky ani zvyky televizních diváků. Co mě potěšilo, je ustanovení pravidel, podle kterých, jak s nadějí zjišťuji, by mělo dojít k větší srozumitelnosti mluveného slova a hlavně sdělovaného obsahu. Neustále zrychlování řeči a drmolení z poslední doby mě, jako seniorku a milovnici kvalitní češtiny, rozčiluje čím dál tím víc. Naštěstí, v TV sleduji především dokumenty, které jsou odvysílávány většinou kvalitně a pro mě, z hlediska obsahu jsou zdaleka nejzajímavější. To věřím, že se tradičním televizím nechce do zlepšování komfortu úpravy titulků, protože u mladých není jistota, že je budou vůbec využívat. Jejich schopnost číst se rapidně horší už od útlého věku. Navíc většina z nich používá angličtinu, jako téměř univerzální digitální jazyk, sice trochu po svém, ale z hlediska svého chápání tak dobře, že vlastně titulky nebude potřebovat. Rozhodně mladí rozumí mluvené angličtině mnohem lépe než my senioři. Díky za váš rozhovor a úplně se těším, co k tomu napíše Starý Kocour, který je odborník právě na zvukovou kvalitu záznamů.

   Odpovědět

2. Klobouk dolů za práci, kterou sis s tím dal.
   —
   Mne toto téma téměř zcela míjí, neboť televizi nesleduji přibližně třicet osm let – poté, co jsme se z města přestěhovali na vesnici (měli jsme na střeše domu po předchozím majiteli TV anténu), sledovali jsme čb. televizi, dokud se nepokazil televizor, což nastalo záhy. Pak jsem televizor vyhodil, anténu demontoval a využil jako materiál.

   A tady začíná ono „téměř“ : od té doby o ČT vím jen tehdy, když ode mne žádá poplatky za službu, kterou nejen že nevyužívám, ale taky využívat odmítám.

   Takže k tématu České televize mám jedno jediné slovo: vybombardovat.

   Odpovědět

   1. Ne ne, já to zase z velké části opsal. Jen seřadil.

      Odpovědět

      1. No jo, ale musíš vědět, co opisovat a odkud 😀
         —

         Odpovědět

      2. Já bych na Kavčích horách a na Vinohradské nic nebombardoval. Jen vyměnil, jak se tomu teď říká, „živou sílu“. Za neinfikovanou, nedoktrinovanou, mladou, s chutí něco začít znova a líp. Rusku se to, zdá se mi, povedlo. I když je tam taky cítit proputinovský trend, není převládající.
         
         Ale možná má pravdu Alef.

         Odpovědět

         1. Já si myslím, že na Vinohradské by se dalo pár lidí ponechat.

            Odpovědět

            1. Jo. Pár ano. 😺
               A těm se, až zůstanou sami, asi dost uleví. 😎

               Odpovědět

3. Nemám rád nudné přehledy „hru čísel“, protože ne vždy něco vypovídá o trendech.
   Takže ano Godote, přečetl jsem se zájmem – a souhlasem. I když můj souhlas moc neznamená, protože jsem televizní „nedivák“. A rozhlasovým pořadům se dobrovolně vystavuji asi tak na 10 minut dennně – při snídani. (Ostatně to říkám i ve svém medailonku: „Nejkrásněší hudba je TICHO!“)
   Jinak tuhle dušení potravu konzumuji z netu, právě proto, že nehodlám svůj denní program přizpůsobovat žádnému vysílacímu schématu. Naštěstí už skoro vše je možno přehrát ze záznamu v době, kdy se mi to hodí – a přeskákat reklamy, které, ač je sám vyrábím, bytostně nesnáším.
   (A bezobsažné nebo štvavé politické žvásty rovněž. Na těch ovšem nepatricipuji. 😸)

   Chtěl bych ale podotknout, že problém poměru mluveného slova a ruchů či scéniky není jen v TV. Je i ve velkých blockbusterech filmových. Od jisté doby (cca 1995) si zahraniční poskytovatel licence na film posílá do Kotlinky svého „špiona“, který poslouchá, jak byl film nadabován a pak ho pustí nebo nepustí do distribuce a zvuk se musí přinejmenším přemíchat. A to k filmu bývá téměž vždy dodán „mezinárodní zvuk“ kde je vše, kromě mluveného slova.

   Moderní české filmy poznám i z druhého konce bytu – když nerozumím dialogům, je to moderní film, když ano, je „staromódní“. Souhlas s tímto pozorováním mám i u daleko mladších kolegů. To je ovšem i problém upoutávek na divadlo a nakonec i divadla samého. Režisér sedící v sále pochopitelně text hry zná, četl ho snad stokrát a když herec jen tak „šomrá“ tak ví, co říká. Mockrát jsem musel upozorňovat, že není rozumět a často jsem si vysloužil uštěpačné poznámky ohledně svého sluchu nebo kvality našeho odposlechového řetězce. Poznámky to byly liché, protože starým bardům a „bardkám“ bylo rozumět každé slovo, i šeptání se spolehlivě neslo až na galerii.
   Takže se usmívám a říkám mladým hereckým kolegům, že se pak marně snaží, když divák neví co mu herec říká. To totiž není o umění, to je ten trapný řemeslný základ. A střední generace herců už je, po „bouřlivém mládí“, docela přístupná k technickým poznámkám starého zvukaře. To totiž není buzerace, ale snaha pomoct. A třiceti-čtyřiceti letí to už chápou.

   Pěkný verbální projev pomáhá i v porozumění cizímu jazyku. „Domem rádia“ na Italské ulici v Petrohradě mě před lety provázela náměstkyně ředitele, bývalá dlouholetá hlasatelka a pak slovní režisérka. Já vám lidičky rozuměl i slovům, která jsem nikdy předtím neslyšel! A na tu její krásnou ruštinu občas vzpomínám. Třeba při poslechu ruské TV. (Ledabylá ruština opravdu není pěkný jazyk. Překrásný make-up a kostým jako od Diora to nezachrání.)

   Ještě k TV titulkům: Nový trend, kdy titulky zabírají cca 1/4 obrazu a jsou předkládány divákovi po jednotlivých slovech a případně i barevně zdůrazňovány způsobuje, že takový TV záznam okamžitě vypínám, nejsem totiž robot. To je spíš nešvar než trend.

   Odpovědět

4. U Alefova blogu „Ale svět je pořád stejný, lidé se nezmění“ jsem v diskusi 10. 3. 2026 (13:19) zmínil M. McLuhana, proslaveného analytika médií. Na svou tamní diskusi navazuji:
   Pamatujeme-li si, že TV přístroje si lidé v počátcích pořizovali např. kvůli tomu, aby mohli mít doma kino (dívat se v soukromí na filmy z TV). Je zjištěno, že kolektivní vnímání filmu v kině je jiným prožitkem, než vnímání filmu v domácím prostředí. Zatímco v kině bylo sdílení filmu neseno spoluprožíváním celkové atmosféry na velkém plátně (včetně zvukových stereo efektů), v domácnosti u menší TV obrazovky v rodinném vnímání se jedná o „kolektivní poustevničení,“ jak kdosi trefně konstatoval (nefunguje propojení mezi domácími diváky); domácí diváci jsou vjemově vzájemně odděleni. Toto není teorie, ale praxe.

   Na hlavách dětí dívajících se na TV upevněna Mackwortova kamera odhalila skutečnost, že dětské oči nesledují děj, ale reakce, které vyvolává. Dětské oči se zřídka odtrhly od tváří herců, a to ani při scénách násilí (kamera sledovala jak scénu, tak pohyb očí dětí). TV má vzhledem k rozměru obrazovky ráda detail. „TV není ani tak sdělovacím prostředkem děje jako sdělovacím prostředkem reakce,“ M. McLuhan.

   Odpovědět

   1. V dobách před cca 40 lety jsme byli manželka, já, a ještě několik přátel členy Filmového klubu. FK tehdy promítal cca jednou týdně v brněnském kině Svratka.
      Klubová atmosféra byla úžasná: mimořádně kultivované publikum, a samozřejmě úžasné filmové skvosty: řada děl od Kurosawy, Saura,… už je to dlouho, mnoho jsem zapomněl.

      Publikum v hledišti se chovalo tak, jak bych od kultivovaného publika čekal: tiše, tak, aby nikdo při sledování filmů nerušil ostatní diváky. – Po nějakém čase příležitost navštěvovat FK pominula, kino (multikino Olympia) jsem navštívil až po mnohaleté pauze.

      Už to nikdy neudělám.

      To, co za „starých časů“ bylo považováno za nevychovanost (pozdní příchody do hlediště, konzumace všeho možného během představení (doprovázená náležitými zvukovými efekty), rozhovor, i hlasitý, mezi diváky, hlučné chování obecně…), stalo se za mé poslední návštěvy kina běžnou společenskou normou. Nemluvě o tom, že jsem celou dobu doufal, že onen film přece jen nebude taková kolosální blbost, a tato naděje zhasla se závěrečnými titulky.

      Jistěže, jak píše Zdeňek, za určitých podmínek (!!!) je zážitek ze sledování filmu v kině daleko lepší, než doma u obrazovky. – Ty podmínky dnes ale nejsou splněny, a tak raději zůstanu doma u obrazovky, kde nikdo neruší. Testovat, zda se divácká kultura náhodou už nezlepšila, nemám odvahu.

      Mám-li tedy navázat na Godotovu klíčovou otázku, pak odpovídám:
      Ano, změnilo. K horšímu.

      Odpovědět

      1. V divadle to pozoruji naopak.
         Kdysi chodili do divadla lidé „zbuntovaní“ ZVROH nebo školy. Ty byly nejhorší. Děti divadlo nebavilo, nahlas spolu „komunikovali“, občas někdo foukačkou vystřelil na herce zrnko rýže nebo kuličku papíru.
         A tak musel přijít Míla Holub. impozantní postava, Král Šumavy, v roli starého vodníka MIchala, dojít pomalu na forbínu a mlčky dívat se do hlediště.
         A to pomaly tichlo, až by tam bylo „slyšet padnout špendlík“. Mistr Holub se ještě pár vteřin beze slova díval na ta rozjívená děcka a pak řekl tichým hlasem „A takové ticho tu bude pořád!“. A bylo. Síla osobnosti. A šel dohrát roli.

         Dneska se už do divadla nechodí v montérkáchj nebo džínsách, když dáte za dva lísku a kafe o pauze třeba 1 500.-, tak si toho vážíte. A přesto bývá plno a školy nám už nenabízejí.
         Jenom nadšené hulákání mladých diváků z galerie a volání „Braví!“ a „Bis!“ i po nepříliš povedené árii mi trochu vadí.
         Ale oni se to doučí – nejsme přece Italové nebo Španělé, kde je to normou. Jenže tam jsou normou i ta nahnilá rajčata, když někdo ze zpěváků odvede opravdu mizerný výkon.
         Jenže takový Ital si může dovolit operu tak asi dvakrát, třikrát ročně. Na víc nemá peněz.

         Odpovědět

         1. Par don z překlepy, budu to muset po sobě číst dvakrát…

            Odpovědět

            1. To já mám jinou? zkušenost, jezdíval jsem do divadla se skupinou učňů jisté velké továrny, ta hradila autobus a kompletní roční předplatné, jezdil plný většinou učňů z internátu. Podmínkou bylo společenské oblečení, pro nováčky v září PŠM a striktně vyžadované adekvátní chování. Jednou se tam objevil zájezd jiné školy, něco viz výše, opovržení které schytali o přestávce od našich učnic bylo nebetyčné.

               Odpovědět

               1. Bývalo to různé.
                  Jsou učitelé, kteří dokázali svá děcka „umravnit“ tak, že se chovala naprosto vzorně. A jiná učiliště naopak. A jejich učitelé se po setmění v hledišti někam vypařili. Taky je to nebavilo. Tak proč tam chodí?
                  ====
                  A já jsem dneska definitivně vzdal Litterate. Už tam nezůstal skoro nikdo, koho bych měl chuť číst, melou se tam mezi sebou trapní trollíci, přesvědčení o své vtipnosti. Nakonec naplní celou diskuzi.
                  Ale může si za to Vidlák sám. Takhle skončilo už více blogů. Pak tam většinou zakázali diskuze. Třeba Šaman. Přitahoval antisemity jak lampa můry.
                  Vidláka si asi občas přečtu na Kydech. Ale i on mi připadá, jako by ho to blogerství přestávalo bavit.

                  Pro mě je návštěva Litterate ztráta času.

                  Odpovědět

                  1. …plivni stokrát do moře, ono se nezpění.
                     —
                     Z jiného soudku: pořídil sis ten filtr na vodu?

                     Odpovědět

                     1. Ano, podrobnosti v mailu.

                        Odpovědět

         2. Divadlo…

            Od mé lepší a krásnější poloviny jsem dostal k narozkám lístky na Žalmana. Žalman letos průběžně slaví 80. narozeniny, a pojímá to v trochu větším stylu. Kromě jeho vastní kapely mu teď jeho „narozeninové“ koncerty doprovází Kubitovo kvarteto a Robert Fleischmann, a pozor! – legenda folku a někdejší Žalmanova dvorní zpěvačka, Pavlína Jíšová – pohov! V Brně byli 19. března, v Praze budou 26. dubna. V Praze je to v Lucerně, v Brně to bylo Mahenovo divadlo. – Právě kvůli divadlu, které připomněl Kocour, jsem si na to vzpomněl.

            Špatné to nebylo, ale upřímně – už jsem zažil daleko lepší Žalmanovy koncerty. Jeho hudba se pro divadelní prostory nezrodila a není tam jaksi „doma“ (můj subjektivní a ryze neodborný dojem). Jako by divadelní akustika tento typ hudby nepodporovala. Zato Kubitovo kvarteto (smyčce) vyzněly absolutně super. – Žalmanova hudba je – podle mého slábnoucího sluchu – doma na akcích, jako bývala Porta, Přepřahání, Dostavník (minulost), či alespoň Žalmanův Kyjov (současnost): pod širým nebem, tam je nanejvýš působivá a šamansky mocná. – Pamětníci vědí, že na dvou Portách po sobě (rok 82?) Žalman zazpíval až démonickou píseň „Přiletí k nám zlej a krutej déšť“ , a vždycky se vzápětí strhla strašidelná bouřka. Potřetí ji už zpívat odmítnul. Kdo viděl film Excalibur a pamatuje si atmosféru, v níž čaroděj Merlin a vyvolává dračí dech, aby z mlhy z něj povstalé zbudoval most, po němž přejede kůň s králem – takovou atmosféru Žalman svým zpěvem dokáže přivolat. Na prknech, která znamenají svět, tato magie – zdá se mi – slábne a vytrácí se.

            To samozřejmě není nic proti divadlu, ani proti Žalmanovi.

            Publikum, které na Žalmana do divadla přišlo, ve valné většině nechalo společenský úbor doma (já taky). Společenský oděv mi k Žalmanovu koncertu nesedne, ale neformální (někdy i hodně neformální) oblečení mi zase nesedne k Mahenovu divadlu. To byl takový zvláštní rozpor, který jsem pociťoval.

            Odpovědět

5. Jinak:
   kdo si chce počíst na politicky i ideově neutrálním blogu o světě i jeho historii, dovoluji si doporučit blog RNDr. Mariana Kechlibara.
   Občas se sejdeme (je už opět Ostravák), promluvíme o světě, popijeme dobrou kávu a zase rozejdeme, aniž bychom spolu museli ve všem souhlasit.
   A to se mi líbí.

   Odpovědět

   1. A dodatek:
      Podívejte se, kolik „předsudečné nenávisti“ je v tomhle článečku. Máme to zapotřebí?

      Odpovědět

      1. Víte já se těm lidem nedivím. Přijde mi, že to někdo dělá plánovitě. Zda je to součást plánu dorazit naši národní hrdost nevím, ale nelíbí se mi to. Na nedávné olympiádě měla naše výprava oblečení v německých barvách. Byla docela mela, arogantně tvrdili, že černá je modrá, o žluté mlčeli. Ani ne dva měsíce později dají jiné representaci země opět cizí barvy. Pokud odhlédneme od zemí, které mají nějaký historický vztah k určité barvě, třeba Holanďané k oranžové nebo Italové k azuru, nenajdete národní dresy v jiných než národních barvách. Ono je to representace a proto representuje ten národ, dokonce to ten národ platí, proto jsou cizí barvy podle mého plivnutím do tváře. A na to různí lidé reagují podle svých povah.

         Odpovědět

6. Naše, francouzské a ruské barvy se třeba liší jen pořadím. Pokud na dresu není zpodobněna vlajka, jsou to jen tři barvy.
   Kdyby nebylo ukrajinských barev, ozvali by se zase jiní, že je to sportovní oblečení v ruských nebo francouzských barvách. Kdo chce psa bít, vždy hůl najde.
   Ty barvy nemůžoou za to, že bývají zneužity politickou reprezentací a hlavně médií.
   Myslím však, že se zabýváme politickými nepodstatnostmi.
   Ale pokud to někomu vadí…

   Odpovědět

7. Televize hlavně změnila svůj rozměr, je placatá, velká a černá. Nedá se na ni chytit monoskop, jas a kontrast se nedají štelovat knoflíkem. Neškvrčí, nezrní a nepotřebuje anténu. Dají se na ní prohlížet fotky a videa z mobilu.
   Místo 1-2 programů je jich 200 a přesto jde málokdy něco vybrat. Nejčastěji vybírám krátké filmy na YT, natočené amatéry, s tématikou výstupů na hory, cyklovýletů a někdy i dokumentů z cizích zemí, kam se určitě nepodívám.

   Odpovědět