by Tak nám ukradli lebku svaté Zdislavy. To mi v mozku vyvolalo celou řadu asociací, protože mám s pořádáním „posledních věcí člověka“ na můj vkus až příliš mnoho zkušeností.
Tou první a nejbolestivější byl pohřeb mé první ženy Ivanky, která nás opustila ve svých třiceti letech. Navštívil jsem tehdy plzeňskou Pohřební službu, kde byla paní velmi vstřícná a dokázala mi sehnat i třicet rudých růží, což za tehdejších poměrů nebylo tak úplně snadné a samozřejmé.
Velkou pauzu vystřídala v novém tisíciletí hotová tsunami nebožtíků, o které jsem se musel postarat. V našem městě se po převratu vyrojilo několik pohřebních ústavů, na rozdíl od minulosti samozřejmě privátních. Jakousi vlajkovou lodí se mezi nimi stala Pieta – znal jsem se s jejím zakladatelem, který byl místním významným politikem KDU – ČSL. Měl přezdívku “Hrobařík“ a vysvětlil mi, že pohřbívání je vynikající byznys, stejně jako porodnictví – je silně pravděpodobné, že rodit a pohřbívat se bude vždycky.
Hrobařík mi také vysvětlil častý jev, kdy ti, kteří se o nebožtíky za jejich života příliš nestarali, chtějí uklidnit vlastní svědomí pokud možno okázalým smutkem a ještě okázalejším pohřbem. To nebyl můj případ – o všechny „své“ nebožtíky jsem se až do jejich posledních dnů staral svědomitě, samozřejmě za silné podpory ostatních členů rodiny.
Nejdříve přišel na řadu můj první tchán, bylo mu 82 let. I navštívil jsem Pietu, s decentní dámou středních let jsem vše bez emocí vyřídil, na místě zaplatil, pohřeb proběhl žehem, urna byla uložena za účasti rodiny.
Pak si osud došlápl na mého otce, hnusná rakovina slinivky, jeho poslední týdny mě vedly k úvahám o ohleduplnosti euthanasie. Zemřel skoro na den rok po tchánovi, tak zase do Piety. Paní si mě kupodivu pamatovala, průběh jednání byl prakticky identický. Protože měl můj táta smysl pro černý a velmi drsný humor, rozloučil jsem se s ním symbolicky. Na závěr jednání v Pietě, jsem paní vysvětlil, že mám ještě čtyři další staříky a že i druhá manželka je starší než já …….. a dotázal jsem se jí, zda v Pietě nedávají nějaké množstevní slevy. Paní to přežila, i když jsem na ní pozoroval pokus o infarkt.
Ne, množstevní slevy nedávají. Nejstarší vnuk, tehdy gymnazista, mi pak říkal, že u nich ve třídě jsem velmi populární, protože spolužákům tuto historku odvyprávěl.
Pak už to šlo pořád stejně, naposledy manželčiny rodiče – dožili se požehnaného věku 96 a 97 let. Ty konce nebývají pěkné, což ví laskavý čtenář i beze mě. Jak říká moje sestra, teď už se začíná kácet v našem lese.
Svatá Zdislava a její lebka mi připomněla ještě něco jiného. Pátral jsem a zjistil, že kousek nějakého svatého má kdejaký kostel. Ne třeba lebku, leč alespoň kousek prstu a podobně. Přijde mi to poněkud barbarské a tak vlastně nevidím valného rozdílu mezi Zdislavou a tolik vysmívaným vycpaným Leninem.
Byl jsem v Rusku v 90.letech několikrát, ale na V.I.L. nikdy nedošlo, až při návštěvě poslední v roce 2013. Byli jsme pětičlenná delegace, tři z nás byli mladí inženýři, a když zbyl v Moskvě volný půlden, za každou cenu chtěli vidět Lenina – nuž stalo se. Velký revolucionář působí poněkud voskovým dojmem, stojí u něj čestná stráž a není dovoleno se zastavovat, jen chmurně projít a vzdát čest. V případě nějakých nepřístojností hrozí drakonické tresty, pro domácí stejně jako pro cizince.
Ty mladé kluky, ostatně mě taky, zaujala ještě jiná věc. Napravo od Mauzolea se nacházejí individuální náhrobky nejvyšších představitelů státu – například Sverdlovův, Kalininův, Dzeržinského, Brežněvův a Andropovův, a samozřejmě Stalinův.
Jen na Stalinově náhrobku leželo při naší návštěvě několik kytic – často je tam prý přicházejí položit novomanželé jako součást svatebního obřadu. Rusové se svých velikánů nejspíš nezříkají ani po změně politických poměrů.
Z časů starých Řeků pochází myšlenka, že koho bohové milují, ten zemře mlád. Přesně je to tak, že vychytralý otrok Chrysalus v Menandresově komedii „Bacchides“ říká:
„Koho bohové milují, ten zemře mlád, dokud je ještě v plné síle, vnímavý a moudrý. Kdyby nějaký bůh miloval tohoto dědka, musel by být po smrti už víc než deset nebo dvacet let…“.
Já už to taky nestihnu, však není kam spěchat, stejně přijdeme všichni na řadu. Vzorem jsou mi tu Etruskové, o nichž se tvrdívá, že brali život i smrt spíše vesele než vážně.
Godote, Godote, vzal jsi mi téma!
Chtěljsem psát o tom, že se cítím stejně jako Elena Makropuli a že už ji naprosto rozumím.
Většinou, když si na někoho vzpomenu, musím konstatovat …a už je taky mrtvý!
Před jedenácti měsíci moje žena, před čtvrt rokem jediný, za to celoživotní kamarád.
Žvanili, chodili, jezdili a lezli jsme po skalách 66 roků.
No nic, témat je fůra. Jenom je dostat z hlavy na obrazovku…
Jakýsi souzvuk.
Postěžoval sis, jak je tu mrtvo, a já to zrovna psal Alefovi a nabídl mu Pohřební hlídku.
Legrační až osudové.
„…kousek nějakého svatého má kdejaký kostel.“ Přesně, kdyby se daly dohromady všechny prsty, zuby, lebky a jiné kosti řekněme jen z části Evropy, patrně bychom dostali od leckterého svatého docela dost exemplářů, více či méně kompletních.
Uchovávání a vystavování takových ostatků mi taky přijde barbarské. A vrchol nevkusu pro mne je vždycky každoroční vystavení lebky chudáka sv. Václava dennímu světlu a její okázalé nesení v čele procesí.
Vidím to dost podobně – nevkus. Atavismus převlečený do obřadného roucha.
—
Myslím, že právě v Japonsku (k němuž má teď naše rodina tak-nějak blíž) nebožtíci po zpopelnění zůstávají poblíž své rodiny, jsouce ubytováni v urnách. Mně by nevadilo pomyšlení, že si mě děti po mé smrti postaví v urně někam na tiché místo na dvorku či v zahradě. – Jako nebožtíkovi mně to bude určitě jedno 🙂
Mně je asi nejsympatičtější rozptýlení popela.
Nechtěla bych mít urnu s popelem blízkého člověka ani na zahradě.
Alefe a Veverko, mám k tomu jednu strašidelnou až morbidní historku, přísahám, že je pravdivá. Proti ní je moje „množstevní sleva“ slabým odvarem.
Když zemřel Labutin otec, v požehnaném věku 96 let, nechali jsme ho zpopelnit. Děda trávil od svého odchodu do penze velkou část času na chatě v lesích u přehrady, měl to tam moc rád a chtěl tam být i po smrti. A tak mladší syn (rozuměj – nebožtíkův vnuk) vzal urnu s jeho popelem a spolu se svými dvěma syny (rozuměj – mými vnuky) se vypravil na dědovo oblíbené místo do lesa, aby vykonal rozptyl.
Urna ale nešla moc otevřít, a tak hoši páčili a páčili až najednou lup – a popel z urny mohutně vyšplíchl ven.
„Měl jsem dědu všude,“ vykládal pak synek. „Ve fousech, v očích, ve vlasech. Kluci jak by smet.“
Akce se ovšem podařila a její průběh vstoupil do rodinné mytologie.
Mezi velkým smutkem a velkou legrací je jenom tenká hranice.
Známá historka:
Je po smutečním obřadu, rakev sjela do propadla. Kondoluje se vdově.
No a dva smutečníhosté se nějak neorientovali. Pohlédli si hluboce d očí, a podali si vzájemně ruce a zadrmolili „Upřímnou soustrast…“
Vdova to nevydržela a svým smíchem zcela znesvětila obřad.
A – na to upozorňuji, měla manžela moc ráda a jeho smrt ji zasáhla.
Když tu dnes máme takové úvahy pohřebního charakteru… vzpomínám na film Zajatec japonských ostrovů.
V závěru příběhu za dramatických okolností přijde hlavní hrdina, kapitán Blackthorn (v předchozím ději povýšený mezi samuraje pana Toronagy, budoucího šóguna), o svou japonskou učitelku, ochránkyni, průvodkyni japonskou kulturou a milou, paní Mariko (ona zahyne při útoku nepřátelského klanu). On ztrátu prožívá velmi bolestně, až se na to pan Toronaga (Toširo Mifune) nemůže dívat, a svého samuraje pěkně po japonsku seřve:
– Jste mrtev, nebo živ?
– Živ, Toronaga san…
– Jednejte tedy, jako byste byl naživu!
—
Starost o mé spočinutí přenechám dětem 🙂
Godotova morbidní historka: no nazdar. To bych nechtěla zažít.
Můžeme si ale být jisti tím, že v urně je skutečně popel správného nebožtíka? Těžko.
Napadlo mne to asi před čtvrt stoletím při rozptylu popela mé maminky a jsem od té doby k některým způsobům nakládání s urnou či popelem ještě skeptičtější.
Mimochodem, ta „množstevní sleva“ se mi moc líbila. V náročných situacích člověk prostě potřebuje nějaký ventil.
Právě proto, aby se někdo nerozhodl nakládat pozůstatky, ať už kdykoliv jakkoliv, stojíme v naší rodině a pohřeb žehem. Taky to bude tím, že jsme v linii větve rodiny mojí maminky vždycky drželi strašně moc pohromadě. Jsem jedná z posledních ženského rodu a moje děti vědí, že existuje krásné místo pod stoletou lípou na jejich zahradě, kde nás všechny vysypou dohromady a budou na nás růst jarní kytičky. Budeme tam s mým Zdeňkem i když není přímo z mé rodiny, ale vždycky do ní na 1000% patřil. A já mám z toho už dlouho uklidňující pocit, že je to tak všechno správně a tak to má být.
Mám to podobně. Synáček má instrukce, že má donést ty dvě urny na jedno místo v Jeseníkách, které se jmenuje Hornické skály a tam je rozsypat po větru. Ať pohnojí to krásné místo, kde jsme se se ženou před více než padesáti lety dohodli, že se vezmeme.
Myslím, že jsme ho vychovali dobře a že to poslední přání řádně splní.
Nevím, likvidace pozůstatků mi připadá jako coby likvidace historické paměti, i proto jsem do rodinné hrobky uložil prst z národního hřbitova v Terezíně kde mám někde pod číslem otce. Proto se taky hrabu ve starých matrikách. A otázka dožití? Jsem už 6let vdovec, zasloužilý pradědek v 8čkový lize a tak si nelámu hlavu koncem, snažím se užívat ty radosti života co ještě mám.
Musím vás zklamat.
Oni tu prsť stejně vyhodí, stejně jako knihy a jiné věci, které pro vás mají význam.
Život půjde dál …
Ano, proto jsem zrušil hrob a popel všech nechal rozptýlit.
Nemůžu mluvit za X dalších generací, ale pokud jde o vnoučata tak ona paměť tu je, souvisí to i se zájmem o historii rodu, o své předky.
Jen na Stalinově náhrobku leželo při naší návštěvě několik kytic – často je tam prý přicházejí položit novomanželé jako součást svatebního obřadu. Rusové se svých velikánů nejspíš nezříkají ani po změně politických poměrů.
Ne, nezříkají. A ti „moji“ mi to i vysvětlili: Ať byl Stalin jaký byl, a byl to sakra tvrdý diktátor, v každém případě ubránil Sovětský svaz (čti Rusko) před Hitlerem. A to Rusové nezapomínají po celé generace. Rusové totiž své Rusko milují. A za ochranu Ruska milují i svého Putina. Říkají mu sice „Car Putin“ nebo „Vladimír Veliký“, ale sáhnout si na něho nenechají.
Taky mě zarazila úcta ke starším, to když jsem byl v Petrohradě. Je v Rusech tak nějak „zažraná“, není to póza pro veřejnost. Bílé vlasy a „pomačkaný“ obličej v Rusku fungují jako vizitka VIP. Proto taky veškeré telefonní podvody, „mašíničestvo“, je organizováno z Ukrajiny. Tam to asi tak nefunguje.
Dost by mě zajímal vztah průměrného Číňana ke „strýčkovi Si“. A jak tam vzpomínají na Maa. Alef tam pobyl, možná by k tomu mohl něco dodat.
Moje čtvrtka dělala po plyšáku 3 měsíce v pohřebce, do konce zkušební doby; potom odešla, neměla na to. Příhod havranů by bylo plno, ale to se ani nehodí sem psát. Nejhorší byl farář na WC.
Jednou se mi „poštěstilo“ vynášet rakev na márách z evangelické kaple. Byl jsem první levý. Nikdy předtím jsem to nedělal, tak jsem nevěděl, že se ve dveřích musí s rakví 3x pokleknout. Teď už to vím, tak to sem dávám k dobru pro ty, kteří to rovněž nevěděli a budou dělat pohřební nosiče.
Za poslední roky jsem byl v kostele v Jablonném i na nedalekém hradě Lemberk mnohokrát.
Také jsem se podivoval, že lebku Zdislavy vystavují odděleně od těla.
Podobně se ve středověku vystavovaly hlavy zločinců, nabodnuté na kopí pro výstrahu.
Ale že ji někdo ukradne, aby ji pohřbil (také odděleně od těla) by mě nenapadlo.
Jinak se kloním k pohřbu žehem a rozptýlení popela na místě, kde bylo dotyčnému dobře.
Stylové by bylo ovšem nechat se zakopat (zabagrovat) na vlastní (velké) zahradě.
Pokud vím, tak pro stát člověk končí vystavením úmrtního listu.
Neexistuje povinnost tělo předat pohřebákům.
Pokud pozůstalí budou tvrdit, že dle jejich náboženství budou s tělem 3 dny truchlit doma (ve sklepě obložené ledem), a pak tělo odvezou do kostela a na hřbitov, zakopat, nemělo by to žádnému zákonu odporovat.
A jestli na hřbitov, nebo na zahradu myslím nikdo už kontrolovat nebude.
Některé kultury upřednostňovaly spálení, protože věřily, že dokud se tělo nerozpadne, nemohou se znovu vtělit do nového těla.
Jiné naopak balzamovaly tělo aby novou inkarnaci co nejvíce oddálili a někdo, třeba faraon si mohl užívat posmrtného života co nejdéle.
Také je možné, že faraonům nakukal nějaký bůh (astronaut), že se vrátí a pokud z faraona zůstane byť jen maličký kousek zachován, bude vzkříšen.(naklonován)
Tužka napíše,….áááá….tak tohle téma má svůj zvláštní kalibr.
Nerada chodím na pohřby,….jak je možnost a nedá se má nepřítomnost označit opravdovou ignorací,….nejdu,…omlouvám se osobním dopisem.
Nosím ve vzpomínkách dva pohřby, které opravdu vybočily ze zvyklostí od Aše až ku Prešovu.
Měla jsem skupinu mladých fotbalistů,…vedla jsem je od jedenácti let do patnácti.
Byly prázdniny,….léto,….skupina rozpuštěná,….chlapci ukončili povinnou školní docházku.
Jeden z nich zemřel pod koly náklaďáku řízeného příslušníkem okupačních vojsk SSSR.Nedal mu na křižovatce přednost.
Jeho kamarádi a kamarádky po dohodě s rodinou organizovali pohřeb.
Dívky a ženy půjdou v bílých dlouhých šatech, chlapci a muži v černém s černým šátkem uvázaným kolem krku.
Rodina usmrceného chlapce bydlela na svahu, hřbitov s rodinnou hrobkou byl ve vedlejší vesnici.
Spolužáci se dohodli, že rakev ponesou na ramenou,…jedna dívka celá v černém půjde s lucerničkou před rakví, druhá stejně černě oděná rovněž s lucerničkou za rakví,….pak dívky v bílem, následované rodinou a jeho dva mladší bratři.
Rrodina mě požádala, abych oba mladší sourozence doprovázela.
Vyděsilo mě to, chtěla jsem odmítnout,….ale když jsem stála tváří v tvář před zdrcenými rodiči,….kývla jsem, že příjdu.
Pohřební průvod šel úvozovou cestou dolů k silnici,…..chlapci se často zastavovali,….předávali si rakev,…..několikrát ji položili na trávník,….dívky trhaly polní kvítí, sypaly na rakev,….slunce žhnulo do tváří,…..cesta trvala hodiny,….čekala jsem, kdo omdlí první.
Neomdlel nikdo,…pohřební hosté mlčky přistupovali k otevřené hrobce, vhodili na rakev květiny a odcházeli ze hřbitova.
Rotina si na parte přála pohřeb tichý bezeslov.
Nakonec u otevřené hrobky zůstali rodiče, sourozenci a já.
Hrobník a několik mužů čekalo opodál,….aby dali těžké žulové víko hrobky na své místo.
Pozvali mne opět, abych šla k nim domů,….zas se mi chtělo odmítnout,….ale,….oba mladší chlapci mě vzali za ruce a přitiskli k plačícím rodičům,….na hřbitově nikde nikdo,….před hřbitovem několik zvědavých čumilů,….jo,….a cesta k nim domů,….a to by už mohlo stačit,
Jak kruté chvíle prožívají rodiče,….při pohledu na rakve svých dětí,….a válkám, nenávisti není konce.
Tužka.