by Na zahradu zhruba kilometr od domu je třeba dopravit dvě tyčky k rajčatům; ty klasické kovové, spirálovitě zakroucené. Dovézt je tam na kole? Ano, to bude nejrychlejší, i když…
Správně, nebyl to dobrý nápad. Asi dvě stě metrů před cílem jsem skončila na asfaltu. Pomalu se celá omámená začínám sbírat, krev na košili i na silnici, sluneční brýle rozbité. Ještě jsem ani nestála pevně na nohách, když ke mně přiběhli lidé z domku hned vedle cesty – asi byli zrovna na zahradě a buď slyšeli ránu anebo ztroskotání přímo viděli.
Hned posbírali kolo i náklad, mne zavedli dovnitř do haly, okamžitě se objevila lékárnička a jemné ženské ruce mi začaly rány čistit a pokrývat náplastí.
„To obočí by se asi mělo sešít, nechcete zavolat záchranku nebo aspoň odvézt na pohotovost?“
„Ne, děkuju, takhle to stačí, dík.“
Připadalo mi, že o mne určitě pečuje profesionál – ta rychlost, jistota, to přece není běžné.
Nikdo z nás se nepředstavil – jasně, bylo to na mně, ale byla jsem trochu otřesená a vůbec mne to nenapadlo; před odchodem jsem jen upřímně poděkovala za úžasnou pomoc a slíbila láhev vína.
Tohle se stalo v pátek v podvečer. Skoro celou sobotu jsem prospala. V neděli ráno se mi nelíbila levá ruka; hlava rodiny mne tedy naložila do auta a odvezla na pohotovost do velké pražské nemocnice.
Po asi sedmi hodinách jsme se vraceli s tím, že v mé levé ruce je zlomená jedna záprstní kůstka, že se ji nepovedlo reponovat a je tudíž nutná operace – jinak bych už ruku nemohla sevřít v pěst, neměla bych normální úchop, pravil pan doktor.
Operace za týden, do té doby ruka v sádře.
Ostatní jen naražené a odřené. Obočí už sešít nešlo (od úrazu uplynulo příliš mnoho času), ale zdravotníci ocenili první ošetření: „Sousedi Vám to zalepili opravdu skvěle, jizva bude minimální. Použili výbornou náplast, která okraje rány stahuje k sobě. Nechte si ji na čele klidně ještě tak deset dní, dokud se to nezacelí.“
Cestou domů pravím manželovi, že bych ráda zastavila u těch dobrých lidí a znovu jim poděkovala (byť víno jsme s sebou samozřejmě neměli).
Vystoupili jsme z auta, u vrátek zazvoním, přichází asi čtyřicetiletá žena.
„Dobrý den, jsem A.A. a chci Vám znovu poděkovat za pomoc, kterou jste mi v pátek poskytli.“
„Prosím?? Jakou pomoc?“
„No v pátek k večeru, když jsem tady kousek nad vámi spadla z kola. A taky vyřizuju od odborníků pochvalu za to obočí.“
„Ale já o ničem nevím – nebylo to o domek výš? Tam bydlí naši příbuzní, zavolám jim a zeptám se.“
„Děkuju, ale určitě to bylo tady. Byla jsem trochu v šoku, ale jsem si jistá.“
Příbuzní v sousedním domku samozřejmě o ničem nevědí a paní u vrátek si určitě myslí, že mi v důsledku pádu přeskočilo. Učiním poslední pokus:
„Pamatuji si dvě mladší ženy a jednoho pána, nemohl to být někdo z rodiny nebo třeba návštěva?“, pravím trochu hloupě, protože v rámci rodiny by si to nejspíš řekli a návštěva by sotva věděla, kde hledat lékárničku.
„Ne, skutečně o ničem nevím.“
„Sice tomu opravdu nerozumím, ale už nebudu zdržovat. Děkuji a nashledanou.“
Na asfaltu pak manželovi ukážu skvrny od krve, zůstaly tam i po ranním dešti.
▔▔▔
Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Ano, otřesená jsem po tom pádu byla, ale kromě tváří těch lidí si to celé pamatuji celkem přesně. Domů, které by připadaly v úvahu, tam víc není.
A na čele mám pořád tu skvělou moderní náplast.
PPPP – prostě parádní povídečka, paní přispěvatelko.
Ať už je zcela pravdivá nebo polopravdivá, případně celá vymyšlená.
Ale atmosféra celé té povídky je, na rozdíl od obecné atmosféry ve společnosti, příjemná a svěží.
Četl jsem ji dřív než zprávy a tak mám pro ty zprávy takořka „dobrý základ“. Už mě tak nerozhodí.
Díky!
Kocoure, teď jste mne mírně namíchl.
Vymyšlené není ani písmenko, bohužel. Je to čerstvý osobní zážitek z minulého víkendu, krev byla moje, opravdová, a operovat budou rovněž mou vlastní ruku.
Neříkám přece, že je vymyšlená.
Ale někdy se stává, že člověk přejde do paralelního světa, jiné reality a ani o tom neví. Lidský mozek dělá často věci, o kterých nic nevíme. Viz Alefova příhoda s exkurzí do budoucnosti. Mám podobné zážitky. I do minulosti, kdy jsem ještě zaručeně nebyl na světě. Byl jsme v domě, který za války vybombardovali. Velmi živý sen. Tak jsem pátral a zjistil, že ten „sen“ odpovídá tehdejší realitě.
Do puntíku. Proč? Nevím.
Tak Veverko přeji brzké uzdravení.
Důležité je, zda neutrpěl újmu zrzavý ocásek, ten je pro veverky důležitý při přeskakování ze stromu na strom.
Napadlo mě, že když jste padala, asi jste nekoukala moc na auta okolo.
Nemohli ti hodní lidé být z auta, které nehodu vidělo a zastavilo?
Pokud ne, tak zbývají už jen strážní Andělé a Andělky.
Jednou jsem vezl na motorce 4m dlouhé lískové keře asi 20 km na přesazení.
Byly přivázané z boku a částečně jsem na nich i seděl, takže na řadící páku a nožní brzdu jsem dosáhl jen tak, tak.
Cesta proběhla dobře, pravda, byl jsem o skoro půl století mladší a krásnější.
Děkuji.
Skotačení mezi stromy i jinde teď bude chvíli poněkud omezeno, snad ne příliš dlouho.
Ad auta: kdepak, nikde žádné, ani zaparkované.
Trochu mně to připomíná můj vlastní, ne ovšem tak dramatický zážitek (Mezi nebem a zemí).
Nárazem do hlavy mohlo dojít k posunu vnímání a „vkročení“ do nějaké paralelní reality. V ní onen dům obývá zřejmě lékařka/zdravotní sestra, která veverku ošetřila a ukázkově nalepila náplast.
Ještě že jste zpátky v naší realitě, bylo by mně po Vás smutno.
🙂
Já opravdu nevím, co s tím. Pokládám se za člověka racionálního, esoterika apod. je mi hodně vzdálená. Že bych si z paralelního vesmíru přinesla na čele náplast, která se běžně prodává v české lékárně (a kterou jsme si pak na doporučení sestřičky v nemocnici koupili), mi taky přijde poněkud nepravděpodobné.
Navíc se pak ukázalo, že maminka v té rodině a můj manžel byli před lety zaměstnanci téže instituce a znali se.
Teď ho asi litují, že má doma stvoření, které si v lepším případě bohapustě vymýšlí, v horším patří do Bohnic.
Náplast z paralelního vesmíru:
Klidně může být stejná jako ta zdejší. Paralelních vesmírů může být nekonečně mnoho (mrkněte, co o tom říká prof. Vessana) a některé z nich se od toho našeho liší jen neměřitelně nebo jen velmi málo – třeba jen o obyvatele jinak identického domu.
Všechno je možné.
Nepochybně existuje paralelní vesmír, ve kterém žvanilové přijdou xebereflexi. Zbývá jen dořešit ono „vkročení“ 😀
Prožila jste sci-fi, to se nepodaří každému.
Mimochodem, ta náplast je stejná jen na první pohled. Tamní náplasti obsahují speciální látku, která se vstřebává a urychluje hojení.
Sama uvidíte.
Ad cizí náplast: aha, tak proto už to vypadá o dost líp!
Ad paralelní vesmír pro žvanily: mně by stačilo, kdyby si je tam nechali. Na sebereflexi netrvám.
Ještě k Vašemu odkazu v 9.59: mně se všechno dělo v reálném čase, naprosto logicky. Žádná mlha, jen jedna realita, nikoli dvě se prolínající.
A že by paralelní vesmířani věděli, kde máme nejbližší pohotovost, když mi nabídli, že mne tam odvezou?
Nemůžu si pomoct, mně pořád nejlogičtější připadá, že to byli běžní obyvatelé toho domu, členové větší rodiny, jen o tom některým dalším (dost překvapivě) neřekli.
Krásná záhada. Je tu víc „neparalelních“ možností. Například, ta paní, co s vámi pak mluvila, může být osobnostně narušená, a dělá jí radost někoho zmást. Nebo jsou v rodině rozhádaní a nesdílní, co se drobných událostí týče… Nebo je někdo vystrašil, že je můžete přijít soudit, že vám pomohli špatně…
Že je tak trochu znáte… třeba se nakonec dopídíte pravdy. A přeju vám úspěšnou a rychlou operaci.
Děkuji.
Že bych je zažalovala za špatné ošetření?
Prokristapána! Pevně doufám, že tak daleko se v naší zemi nedostaneme.
🙂 Já vím, že v Česku je to méně pravděpodobné než v Americe. Ale pořád je to víc pravděpodobné, než možnost, že jste se přesmykla do jiné reality. IMO.
Já dávám na Occamovu břitvu.
Vidím to tak, že si to doma jednoduše neřekli – zas tak světoborná událost to nebyla 🙂
Američani se rádi soudí. Průměr na jednoho člověka je 8 soudních sporů z toho 4 vyhraje. No a 4 prohraje…
Na jednoho právníka připadá jen 11 klientů.
Tolik statistiky. Četl jsem, ale neověřoval a už je to dávno.
Z tohohle hlediska je Amerika příšerná země…
Nechtěli děkovačku. Tomu rozumím.
Já jednou napral zepředu do žigula, když jsem jel z Prašivé na vidrhole a on mi zastavil dole na úzkém mostku přes potok. Na škváře brzdy moc nepomohly, tak jsem do něho vlít bokem a po letu přes střechu jsem slušně přistál za ním. Ani nevystoupil a odjel.
Zní to logicky, ale mám jisté pochybnosti. Jestli je perexová fotka odněkud poblíž místa nehody, viděl bych to spíš na ten paralelní vesmír.
Záhady jsou fajn, škoda, že se obvykle později nějak vysvětlí. Nevysvětlené čiví život zábavnějším.
Někdy Vám tu, Veverko, napíšu, jak nám do paralelního vesmíru zmizelo mýdlo. Hanušovo. Norkové. Jen mírně použité. K čemu tam mohlo být dobré, to nevím. Možná si i tam myjí ruce?
činí, pardon.
…činí… Asi bylo třeba někomu „vyčiniti“.
Pokud jde o záhadné mizení věcí a jejich objevování se na naprosto nepředpokládatelných místech, když už nejsou zapotřebí, nabízí se mi jiný termín, než paralelní vesmír.
Říká se mu skleróza. 😸
Po záhadách tak nějak intuitivně toužíme.
Podobné je to i se strachem. Kdo se málo bojí a po strachu touží, sleduje horory.
Nebo se možná chce domnívat, že existují i větší důvody ke strachu, než má sáim?
Čert aby se v tom vyznal, aneb o záhadách lidské duše/mozku.
Nevím – ale neznám nudnější žánr, než je horor. Sledovat horor, to je pro mě fakt horor, ještě horší, než sledovat fotbal.
Mně přijdou horory legrační. Skoro jako zrychlené porno – to je také nebývalá prdel.
🙂
No, abych pravdu pověděl, mi zase politika připadá jako nepovedený humor. Kdyby tam nešlo o lidi, o jejich životy, byla by obrovská sranda sledovat lháře, jak se snaží vzájemně „přelhat“. A když se to zrychlí, třeba tím, že čtete zprávy několik dni staré a hned pak ty nové tak, je to jako groteska s Chaplinem. Chybí užj enom zrychlené western-piáno jako hudební podkres. 😸🎭
Godote, děkuji a těším se.
Zdá se, že paralelním vesmířanům záleží na vysoké kvalitě používaných praktických předmětů.
Takové situace se občas, velice zřídka, vyskytují. Já sama si například neumím vysvětlit, že zažívám dlouhodobě intenzivně silný pocit, že kdykoliv se rozhlédnu, tak vidím svého Zdeňka. Kouká se na mě stejným, mírně pobaveným pohledem, jako s fotografie kterou mám na nočním stolku. A já vím, že neodešel úplně. Stejný pocit popsala ve své knížce o Míšovi Tučném jeho paní. Ten stejný pocit má už tři roky. Já zatím jen dva. Naučila jsem se brát to a v tichosti se radovat, že nejsem sama. A trošku mi vždycky v hlavě bleskne představa, kterou razila moje maminka, že věci obyčejné, věci denní potřeby, každá z nich, pokud je máme dlouho, můžeme vypozorovat, že mají svůj vlastní život. Například vrtohlavý šuplík, který se někomu zavírá sám a někomu ne a podobně. Jiří Wolker o tom napsal krásnou báseň Poštovní schránka. Zkuste to tak vzít jestli to půjde. Je tolik věcí o kterých nic nevíme…
Ty věci mimo realitu se prostě stávají.
Když mi umírala v nemocnici žena (byla naštěstí v umělém spánku), kolem půl dvanácté v noci se něco stalo. Najednou jako by někdo přišel. I kocour který do té doby spal na křesle se najednou postavil a pozorně koukal na válendu, kde žena spávala. Bylo naprosté ticho, venku nejezdila auta, ani tramvaje. Dokonce nebylo slyšet ani stálý hluk z rourovny ve Vítkovicích. Mrtvé ticho. Trvalo to nanejvýš pět minut a potom ta atmosféra zmizela.
===
Když mi ráno telefonovali, že Karla ráno umřela, nebyl jsem vůbec překvapený. Málem jsem jim řekl, že to vím a že neumřela v 8 hodin ráno, ale dřív. Jediné, ale zcela neracionální vysvětlení mám, že se na nás ještě přišla podívat.
===
Nerad na to vzpomínám.
Zvláštní, jak jsou v podobných situacích citlivá zvířata a jejich úplně odlišné smysly a vnímání. Měla jsem stejné pocity, které se týkaly chování pejsků. Toto je hodně tragický okamžik, je mi líto že jste jím musel projít. Ale pozoruhodné je, jak např. pejskové citlivě poznají, která část těla je nemocná, přináší člověku největší bolesti, utrpení a je nejohroženější. Byla jsem toho svědkem mnohokrát a vždycky se trefili.
Jiřičko,
myslím, že tu mícháte dohromady dvě věci.
Činnost vlastního mozku, který (alespoň tedy ten můj) má tendenci chovat se autonomně a provádět nám věci bez našeho přičinění/přání/vůle.
Druhou a zcela odlišnou záležitostí je tzv. psychologie strojů. To je moje oblíbené téma. Možná by bylo hezké a zajímavé se k němu nějak/někdy vrátit.
Godote,
měl byste chuť o „psychologii strojů“ něco napsat? Zkusila jsem se poučit na síti, ale dostala jsem se jen k Murphyho zákonům – a to je, předpokládám, přece jen něco jiného.
Anebo prosím aspoň odkaz, dá-li se o tom na internetu něco najít.
Díky.
Na internetu asi nehledejte.
Znám ten termín z úžasné knihy Normana Mailera „Oheň na měsíci“ což je jakási literární reportáž o první cestě Apolla na měsíc.
Pokusím se k tomu něco (jistě diskutabilního) z té knihy vybrat.
Děkuji.
Asi toho míchám ve své hlavě Godote dohromady mnohem víc než jenom dvě témata, o kterých je řeč. Naučila jsem se v průběhu let přemýšlet o podobných situacích, ať už se týkají mých myšlenkových pocitů, anebo zvláštního chování věcí, s určitým fatalismem, možná spíš s pokorou, ale toto slovo se poslední dobou velice skloňuje až je znevážen jeho význam, a tak se snažím používat ho opatrně. V životě tolikrát záleží na osobitosti úhlu pohledu toho, kdo se dívá, většinou jsem tedy došla k názoru, že nedokážu správně rozlišit, objektivně rozlišit, jestli je tajemství právě v rozmanitém úhlu pohledu, anebo v nedostatku informací, které nejsem jako člověk svými smysly schopná pochopit, anebo jestli se prostě mýlím.