by Diplomatické styky s Íránem (do roku 1936 Persie) byly navázány 22.6.1925, v červenci 1927 zahájil v Teheránu činnost československý konzulát, který byl 21.4.1930 přeměněn na vyslanectví. V roce 1929 byla uzavřena vzájemná smlouva o přátelství a obchodní, celní a platební dohoda.
Československý průmysl
Obchodní vztahy byly na svou dobu impozantní a československé firmy významně přispěly k industrializaci Íránu. Byla to především Škoda Plzeň, a také ČKD, Zbrojovka Brno a stavební firmy Konstruktiva a Lanna. Škodovka dodala mimo jiné šest cukrovarů, mosazárnu v Saltanabádu (předpokládám, že to byla munička), elektrárnu v Teheránu, tabákovou továrnu, 35 lokomotiv a více než sto železničních mostů. Následovala ČKD s elektrárnou a cukrovarem, Vítkovické železárny se střechou pro teheránské nádraží. Mnoho dopravních, veřejných i průmyslových staveb (justiční palác, kasino a třeba i úsek transíránské železnice včetně 2880 dlouhého tunelu v nadmořské výšce 2300 metrů.
Samozřejmostí byly i dodávky zbraní a továren na jejich výrobu. Škodovka děla, ČKD v roce 1937 sto středních tanků. Zbrojovka Brno jen v letech 1930 – 1934 mj. 200000 pušek a 4200 lehkých kulometů.
Po vzniku protektorátu bylo československé vyslanectví předáno Německu, obchodní kontakty pokračovaly až do vypuknutí války se Sovětským svazem. V roce 1942 obnovil Írán diplomatické styky s exilovou vládou v Londýně, v 28.12.1943 byl íránským šáhem přijat Edvard Beneš.
Pod vlajkou socialismu
Po roce 1948 klesly politické vztahy na bod mrazu, protože československé orgány podporovaly marxistickou íránskou stranu Tudeh, vedoucí československého zastupitelského úřadu v Teheránu Richard Slánský (ne, není to náhoda jmen, byl to bratr toho známého a popraveného tajemníka KSČ) byl označen za persona non grata, někteří škodováčtí technici byl uvězněni (ale brzy propuštěni). Obchodní vztahy ale kupodivu pokračovaly i nadále ačkoliv ne zcela úspěšně, jak konstatovalo MZV v roce 1950. Krátké zlepšení nastalo v době Mosaddekovy vlády 1951 – 1953, která se pokoušela zbavit vlivu západních velmocí a byla svržena komplotem, v jehož pozadí stály americké a britské tajné služby (operace Ajax).
V roce 1956 byla podepsána nová obchodní dohoda a např. v roce 1958 se Československo podílelo na íránském dovozu 1,8 % (69,6 milionu Kč) a vývozu 3,8 % (30,8 milionu Kč). Vyváženy byly především dieselmotory, obráběcí, stavební a textilní stroje, papír, bavlněné tkaniny, traktory Polovinu objemu dovozu zaujímala bavlna a zbytek představovaly rudy, olejniny a ořechová kulatina.
Československo poskytlo v 50. letech azyl několika desítkám politických uprchlíků z Íránu, členů komunistické strany Tudeh. V roce 1949 byla zakázána po obvinění, že se podílela na pokusu o zavraždění šáha. Za Mosaddekovy vlády byla tiše tolerována, po jejím svržení se stala objektem tvrdé perzekuce. V roce 1955 bylo odhaleno velké množství důstojníků íránské armády jako členové Tudeh a uvězněno, popřípadě rovnou zabito. S íránskými politickými emigranty to bylo celkem složité, protože se většinou jednalo o příslušníky buržoazních vrstev, dokonce i o syny íránských feudálů, jistý Mohsen Agdashi byl velitelem šáhovy osobní stráže. Třídně to tedy měl ÚV KSČ poněkud zapeklité. Byly to někdy zajímavé osobní příběhy, pro které tu nemáme prostor.
Šáhinšáh
Od přelomu let 1962/1963 zahájil šáh program vnitřních reforem a současně začal opouštět jednostrannou prozápadní orientaci a usilovat o zlepšení vztahů k SSSR a zemím jeho bloku. Tento vývoj pro nás vyvrcholil v 70.letech. Panovník během deseti let dvakrát navštívil ČSSR, československý prezident byl dvakrát na návštěvě Teheránu. V roce 1976 byla podepsán největší obchodní kontrakt, který byl kdy uzavřen s nějakou nekomunistickou zemí. Paradoxní bylo, že se československé organizace a umělci nepřehlédnutelným způsobem angažovali při propagaci a oslavě monarchistického zřízení v zemi.
Seřaďme si to teď trochu časově.
1962 – diplomatická zastoupení byla oboustranně povýšena na velvyslanectví
1963 – pravidelná linka ČSA Praha – Teherán (přes Sofii, Athény a Damašek)
1963 – linka ČSA prodloužena do Kábulu
1963 – Strojírenský veletrh v Brně navštívil íránský ministr hospodářství Ali Naghi Alikhani a byl nadšen
1965 – Prahu navštívil íránský ministr zemědělství generál (?!) Riahi
1966 – v Teheránu podepsal československý ministr zahraničního obchodu František Hamouz řadu obchodních dohod
1966 – Antonín Novotný přijal v Praze šáhovu sestru (dvojče) princeznu Ašraf
1967 – šáhův bratr Abdor si přijel do ČSSR střelit unikátního muflona
1967 – šáh opět navštívil Prahu a potvrdil zakázku na výstavbu velkého průmyslového komplexu v Tabrízu pro československé firmy. Potvrdil souhlas s možností dovozu íránské ropy do ČSSR po roce 1970 a oba prezidenti si vyměnili nejvyšší státní vyznamenání – Réza Pahlaví obdržel Řád Bílého lva I. třídy s řetězem.
V archivech údajně nejsou žádné doklady o tom, že by snad sovětská invaze roku 1968 nějak negativně zasáhla do československo – íránských vztahů.
1969 – podepsána druhá Dohoda o obchodní a technické spolupráci, kterou byl Íránu poskytnut úvěr ve výši 200 milionů USD na investiční celky, a dohody o nákupu íránské ropy.
1969 – prezident Ludvík Svoboda navštívil Teherán a šáh vyjádřil ohromení z československého pavilonu na Expu v Montrealu. Požádal, aby se autoři expozice mohli podílet na vzniku výstavy k chystaným oslavám 2500 let perské monarchie. Tím začala zajímavá kauza.
Art Centrum
Tato práce se nesetkala u československých politických špiček s velkým nadšením, ale devizové argumenty přechodně zvítězily nad ideologickými, ostatně podobně, jako při vývozu zbraní a výbušnin.
V letech 1970 – 1978 pak Art Centrum (především režisér Jaroslav Frič) realizovalo zakázky za 15,7 milionu USD. Šlo o tři audiovizuální prezentace v Muzeu Shahyad, Audiovizuální muzeum 6 Bahman, instalace a audiovizuální program Muzea dynastie Pahlaví, výstavu k 100.výročí Rezy Šáha, íránské pavilony v Montrealu a další pavilony v USA i jinde, a řadu dalších dodávek.
Režisér Jaroslav Frič navázal zcela mimořádné vztahy s panovnickou rodinou. „Jaroslav Fryč je u dvora považován téměř za člena císařské rodiny“, řekl československému velvyslanci v prosinci 1974 ministr císařského dvora Assadolah Alam. Ideologové se snažili házet Art Centru klacky pod nohy, ale jeho další činnost zachránil pragmatický předseda federální vlády Lubomír Štrougal. „Štrougal nás doslova zachránil tím, že prosadil abychom přešli z resortu ministerstva kultury, které nás chtělo zrušit, pod zahraniční obchod“, vyjádřil se jeden z pamětníků.
Beze zbraní by to nešlo
Na konci 60.let byla zahájena i československo – íránská spolupráce v oblasti „speciálu“. Šáh navštívil v roce 1967 Aero Vodochody. V následujících letech získalo Československo dvě zakázky na vojenské investiční celky – rekonstrukci a rozšíření válcovny mosazi v hodnotě 1,6 milionu USD (krycí název SPT-500) a továrnu na výrobu protiletadlové munice ráže 23 mm (krycí název A 23 Isfahán) v hodnotě 39 milionů USD. Platba proběhla „v hotovosti“.
Několikanásobné zvýšení cen ropy v 70.letech učinilo rázem ze zadluženého Íránu stát oplývající financemi. Československo získalo zakázky na několik důležitých investičních celků (elektrárna, cukrovar, cementárna, textilka, koželužna, vápenka, cihelna), polovinu vývozu však tvořily strojírenské výrobky.
V roce 1975 navštívil ČSSR íránský ministerský předseda Amir Abbas Hoveyda, v roce 1976 byl naopak v Teheránu československý premiér Lubomír Štrougal a podepsal tam obří dohodu o objemu 2,5 miliardy USD – Írán měl dodávat v letech 1981 – 2003 do Československa ročně 3,6 miliardy kubíků zemního plynu. Byla to součást širšího ujednání, které zahrnovalo také SSSR, Francii, Spolkovou republiku Německo a Rakousko, které měly dostávat novým ropovodem přes československé území zemní plyn z Íránu (fakticky sovětský plyn vyměněný za íránský). Také zřejmě díky vlivu Art Centra se podařilo vyjednat velmi dobrou cenu, která „s připočtením dopravních nákladů přes území SSSR na československo-sovětskou hranici je dokonce nižší, než cena sovětského zemního plynu, který bude dodáván koncem této pětiletky“ (zaznělo na schůzi předsednictva ÚV KSČ 22.10.1976 !!! – mazaný Štrougal).
Šáh stihl ještě jednou navštívit ČSSR v roce 1977, dostal třetí Řád Bílého lva s řetězem (ten první už v roce 1939) a spolu se šáhyní i čestné doktoráty práv a filozofie Univerzity Karlovy.
Ajatoláhové
Pád šáhova režimu a islámská revoluce roku 1979 byly pro Československo nečekané a málo srozumitelné. Vedení našeho státu ale nechtělo zaspat a tak už 13.2.1979 uznalo nové vedení Íránu a 11.4.1979 zaslal Gustáv Husák duchovnímu vůdci ajatolláhovi Chomejnímu poselství, v němž ho ujistil, že jeho revoluci podporuje všechen československý lid.
Pro poznání československo – íránských vztahů v 80. letech neexistuje příliš archivních dokumentů. Obří plynový kontrakt nebyl realizován, 90 % dodávek z Íránu tvořila ropa. Autoři mého informačního zdroje (viz závěr) tvrdí, že nový islámský režim byl stejně protiamerický jako protisovětský.
Situaci zkomplikovala, jak už to tak bývá, irácko – Íránská válka. Choulostivým problém samozřejmě byly vojenské investiční celky, zejména projekt A-23 v Isfahánu. Od března 1985 byly oba projekty zastaveny. V té době politické vztahy prakticky neexistovaly a ekonomické stagnovaly. Vzájemný obchod klesal z 184 milionů USD (1984) na 125 milionů USD (1987).
V roce 1985 navštívil Teherán československý ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek, byl přijat prezidentem Chameneím, premiérem a dalšími potentáty, ale k žádné dohodě nedošlo – byly konstatovány rozdílené pohledy na irácko-íránskou válku i na Afghánistán.
Po skončení války došlo k určitému oživení obchodních vztahů, hotově placené kontrakty v hodnotě 160 milionů USD obsahovaly dodávky především pro elektrárnu Iranshahr a cukrovar Islamabad.
Zdrojem informací mi byla publikace „Československo a Blízký východ v letech 1948 – 1989“ autorů Petra Zídka a Karla Siebera, kterým tímto děkuji. Převzal jsem z jejich monumentálního díla celé pasáže, mého vlastního přínosu je v textu pramálo.
Za mých škodováckých časů (1993 – 1998) se Škoda Plzeň pokoušela navázat na ekonomickou tradici Škoda – Írán. Za tím účelem jsme se ujali organizace „Dnů íránské kultury“ v roce 1996 v Praze. Proběhly ve Veletržním paláci. Při jejich přípravě jsem dvakrát navštívil Teherán, což ze mě samozřejmě nedělá znalce Íránu… nicméně trochu jsem si ho přece jen očuchal. Také jsme přispěli jednomu mladému studentovi, který se chtěl věnovat problematice Blízkého východu, na jeho první cestu do Íránu 100 tisíc korun. Dnes je z něj uznávaný odborník na tuto oblast, jistě by bylo zajímavé znát jeho hodnocení současné situace.
Obávám se ale, že by se mu moc nechtělo se prezentovat, protože jeho názory by asi nesouzněly se současným mediálním líčením… alespoň jsem nikde na internetu nic aktuálního od něj nenašel.
A tak mi Írán připomíná každé ráno jen modlitební kobereček „peršan“, který mám před postelí – dárek „za zásluhy“ od tehdejšího íránského velvyslance v Praze pana Attara. Jó, a taky fotka před jejich památníkem, postaveným k výročí 2500 vzniku perské říše… to víte, jsem starý ješita.
Na šejka Rezaté Pohlaví si velmi dobře pamatuju. Vlastně na šáha.
Paráda, když o něčem píše ten, kdo to zažil, ochutnal. Ono je to pak hodně poznat.
V každém případě jsem si docela početl, Godote. 👍
===
Ne že bych Persii rozuměl, nerozumím a jejím lidem nerozumím vůbec. Směs jakési hrdosti a současně sebeobětování. A nenávisti. Hodně nenávisti. Z iránských potentátů jde nepříjemný pocit, jako když potkáte někoho, kdo by mohl být nebezpečný – ale nevíte to jistě.
Lidé na ulicích jsou exaltovaní, fanatičtí. Tak to aspoň podává TV. Ale to jsou Arabové taky. Vůbec směrem na jih se povahy mění. Dokonce jih Itálie je zcela jiný, než sever.
===
Židům rozumím podstatně víc. Asi proto, že jsem se s několika potkal pracovně. Peršana jsem nepotkal ani jednoho. A myslím, že po tom ani netoužím. Do Iránu bych nejel. To už raději do Číny.
S Japonci jsem se setkal, když u nás montovali „Dar Japonského Císaře.“
Taky zvláštní povahy. Naprosté slepé podřízení se šéfovi. Hierarchie nade vše.
😺👌
(Jenom jeden prostředek na čištění koberců se jmenoval Peršan. Fungoval.)
Kocoure, k pochopení jisté peršanské nedůtklivosti vůči okolí dost přispívá text, který od Daniela Kaisera z Echa 24 převzal vlk:
https://vlkovobloguje.wordpress.com/2026/03/24/iran-ve-20-stoleti-trochu-jina-historie/#more-1033679
Mám samozřejmě k dispozici několik veselých historek z natáčení na téma Írán/ČR/Škoda.
Vlastně je to typické kyvadlo, vychýlené na tu či onu stranu. Šáh chtěl určitou „westernizaci“ Íránu, odpovědí je naopak náboženské blouznění, stejně vychýlené.
Íránci mají, myslím si, silné národní/nacionalistické cítění, opřené o tu tisíciletou nepřetržitou historii. To asi amíci podcenili.
Mě ale ten současný chaos kole Íránu přivádí na myšlenku, která se mi samotnému nelíbí, ale nemůžu se jí nějak zbavit. Otravuje tak, že jsem se zavrtal do nějakých skoro už zapomenutých knih/informačních zdrojů. Původcem současné války kolem Perského zálivu jsou Izraelité – o tom jsem pevně přesvědčen. Plus Gaza plus Libanon… Tak si začínám klást otázku, zda největší nepřátelé Židů jako etnika a určité celosvětové „sociální vrstvy“ neměli v některých ohledech přece jen pravdu.
Vyvolený národ na úkor všech ostatních?
Když to tak posloucháte Godote, tak každý národ je „vyvolený“.
Otázka je, nakolik tomu uvěří oni sami a hlavně jejich okolí, protože oni přece jsou taky vyvolení. Najdeme to i ve starověku a patrně i dříve. Jenom o tom chybí záznamy.
A k Židům/Izraelcům: Izrael je vytrvale od doby svého vzniku (který nebyl zrovna klidným a mírovým) „okusován“ arabským okolím. Jejich heslo je „Zahnat Židy do moře!“ S tím přesvědčením se už tam děti rodí.
Ostatně všechny formy nacismu (ukrajinský, německý polský i ruský) vycházejí z premisy „vyvolenosti“ jejich národa. Díky polskému nacionalismu jsem vlastně Čechem – babičku Polku vyhnali, protože se vážně provinila – vzala si za muže Slezana, mého dědu.
On třeba takový ultranacionalista Rus je taky pěkná věc! Měli jsme takového v divadle. Musel tam trpět jako pes!
Nebo Němka – moje prateta v Drážďanech – ta měla v kredenci schovanou kolorovanou fotku Vůdce, díky němuž přišla o muže i o majetek. Milovala ho i deset let po prohrané válce. Nádherné bylo, když jsem tam byl s tátou na rodinné návštěvě, že se táta, který byl koncentráčník dokázal bez nenávisti bavit s ortodoxní Němkou. A ta Němka nás pohostila tak, jak to jen v té poválečné době bylo možné.
Takže – všechno jde, když se chce. Neboli – nevěřím na žádný vyvolený národ!
Otevřel jsi zajímavé téma, zvlášť s přihlédnutím k dnešku. Ten článek pana Kaisera mnoho vysvětluje; v něm uvedená charakteristika Britů bude asi docela trefná.
Po přečtení toho článku více rozumím mj. i tomu, proč se Írán (nedávno) zdráhal navázat těsnější spojenectví s Ruskem.
V souhrnu bych řekl, že dnes svět sklízí plody toho, jak se do Íránu pořád někdo sere v úmyslu ho okrást, v čemž obecně vynikají Anglosasové a mezi nimi právě Britové. – Tím se plynule dostáváme k Židům/ Izraelitům.
Přiznám se, že jsem dost alergický na povídačky o „celosvětovém židovském spiknutí“, světovládných amibicích „domu Sion“ a v poslední době velice populární sektě Chabad, která má na vodítku všechny politiky all over the world. Považuju to za svého druhu kouřovou clonu, která kryje skutečného původce a viníka, a to je stará dobrá Anglie, náš lety osvědčený hrdý Albion. Pokud mne mé chabé, děravé a neuspořádané historické povědomí neklame, za vznikem státu Izrael stojí právě on. Izrael v místech, kde se nachází, neměl nikdy být. Ten, kdo dal Izraeli vzniknout tam, kde je, dobře věděl, co dělá: zasadil Židy do místa, kde jako tříska vražená pod nehet působí trvalý zánět, napětí a bolest. Tím, že jim bylo umožněno (nebo vnuceno – jak se to vezme) vytvořit si v takovém místě vlast, je zaděláno na trvalý svár. Původce toho stavu odsoudil Izrael do role permanentního agresora. Židé (Izraelci) se na první pohled dnes jeví jako viníci, ale ve skutečnosti jsou ještě tragičtějšími oběťmi, než když stáli ve frontě do plynové komory.
Anglosaský svět si mne své spravedlivé dlaně, sedřené nekonečným počítáním zisků.
Zůstává otázka:
Kam měli (hlavně) Anglosasové umístit novou „vlast“ pro Židy.
A nenavrhovali to jenom Britové!
Mám pocit, že takové místo neexistuje. Vždy si na něj bude někdo dělat nárok. Historicky tam ovšem Semité žili od dob Krista, respektive už dávo předtím. Ten „vyvolený národ“ ve skutečnosti nemá vlast už tisice let.
Ano, ta otázka zůstává a já ji nezodpovím.
—
Čtu skvělé sci-fi od Paula Andersona – Stráž času. Existuje i zkrácené vydání, které jsem znal a mám dlouho doma – Strážci času, ale to nezkrácené vydání je lepší. Jde o ovlivňování přítomnosti a budoucnosti působením na minulost, a hlavně o dohled nad udržením kontinuity.
Kdyby mě Stráž času naverbovala (nevím, zda bych prošel náročnými testy), měl bych dilema: čemu se raději věnovat? Stará Čína, nebo Střední východ?
Střední Evropě bych se jako Strážce raději vyhnul, pokušení změnit chod dějin by bylo obrovské. Osobní zainteresovanost se s odstupem od věci snoubí velmi špatně, pakli vůbec. Stačí mně zkušenost s administrováním blogů 😀
Ve Stráži času asi dobře vědí, tak, jak to vím i já, proč mě neoslovili.
—
To jsem se tak zasnil a dal se unést; zpátky na zem: Godotovi pochvala a dík.
A obdiv! Pro tohle já fakt nemám buňky.
Nu a vida, tady je něco od skutečného znalce:
https://www.lidovky.cz/nazory/iran-irak-valka-cesko-usa-trump-argumenty-podpora-macinka-babis.A260319_221309_ln_nazory_lval
Poutavé čtení, veliké díky. Všechna jména si pamatuji, po roce 70 i souvislosti.
Mě z Íránu kdysi zajímala jejich část Kurdistánu a na druhé straně Dast-e-Lut. Ségra mé čtvrtky kdysi v Teheránu bruslila za Holiday an Ice a přivezla pěkný briliant i s certifikátem, který v roce 88 zmizel i se všemi šperky rukou zloděje.
Když se nad tím hemžením v průběhu času člověk trošku zamyslí, získá (já) přesvědčení, že ve střední Evropě není žádné místo pro jakýkolikv „vyvolený národ“. Chce-li přežít, musí být tak trochu zrádce národních zájmů. Neboli žít tu s ostatními, nikoliv jen sám za sebe.
Protože opak by znamenal expanzi, vznik „vyvoleného národa“ a následné boje o území, zdroje a vliv.
Bránit se masívním náplavám a asimilovat neagresivní příchozí. Nedopustit převzetí moci „dělohami žen“ příchozích. Že se příchozí umí „rozpustit“ v celku je prověřeno časem. Naposledy Rusové a Ukrajinci. Tady na ostravsku to je tradiční způsob od objevení uhlí.
Ve třetí generaci pšedším zbudou jenom nějaké ty folklórní zvyky, jídlo a nečesky znějící jméno.
Takže se integrují do směsi národů a kultur v Kotlince. Jak se tak dívám kolem sebe Rusové, Řekové, Poláci, Němci, Slováci, Ukrajinci, Bulhaři… V našem „randáldružstvu“ snad není ani jeden „roduverný“ Čech nebo Moravák nebo Slezan. Všechno směsi.
Možná tady vzniká to, co se nepovedlo v USA – melting pot čli tavící tyglík. Tomu, co se děje v USA se prý říká „salátová mísa“ (salad bowl), kde kultury nějak koexistují, ale zachovávají si svou odlišnost.
A už konec dumání, jdu si udělat lokše. Ještě jsem je nedělal, ale kdyby to nedopadlo dobře, mám tam konzervu fazolí. Taky dobré jídlo…
…přišedším…
Dobré lokše dělají na Rejvízu v Noskově chatě.
Trochu z ruky… 😁😺
On sám pojem „vyvolenost“ je krajně sporný: kdo tu volbu provedl, kdo je ta nadřazená autorita? – A jsme u toho: ten, kdo „nadřazenou autoritu“ předkládá ostatním a prezentuje se jako její mluvčí, jako prostředník mezi Nadřazenou Autoritou a lidmi, kreslí její obraz právě tak, aby mu Nadřazená Autorita šla na ruku a pasovala do krámu. Pak je k „vyvolenosti“ jenom krůček, a protože žijeme ve světě protikladů a každá mince má rub a líc, na rubu mince, jejíž líc nese nápis „vyvolenost“, stojí „zavržení“.
A tak máme mnoho národů vyvolených a násobně více národů zavržených.
Proto jsou mně blízké ty filosofické pohledy, které se bez „nadřazené autority“ obejdou.
—
Na Vidlákově webu vyšel článek od paní Kunštekové, který je zřejmě překladem textu od Caitlin Johnstoneové. – Ten článek je exaltovaně hysterický, což je rys, pro který nemám paní Kunštekovou rád; nicméně, oprostím-li se od oné hysterické exaltovanosti, nepostrádá racionální jádro – právě tak, jak naznačil ve svém komentáři Godot.
Je neuvěřitelné, jak tyto myšlenky rezonují světem: jistě mi každý uvěří, že jsem se s paní Kunštekovou nedomlouval, a přesto její článek a můj komentář o něco výše vyšly v odstupu cca 3 hodin, což je v kontextu blogů takřka současně.
Tak jsem si tu paní Kunštekovou přečetl a je to v podstatě totéž, co tvrdí arabští nacionalisté. Stojí tady jeden extrém proti extrému druhému – izraelskému/židovskému.
Nemyslím, že by se za našich životů našlo nějaké schůdné/mírové řešení. Ani jedna strana ho nechce. Izraelci mají BOMBU a v případě prohry jí, myslím si já, použijí. Podle ruského vzoru: „K čemu by nám byl svět bez Izraele?“
Když si tak představím, že jsem Izraelec, tak asi mají pravdu.
Všem se před obsazením Araby či Peršany utéct nepodaří.
Je to taková – bohužel – kladná zpětná vazba (to jest – vazba typu „čím víc, tím víc“), byť na jejím předpokládaném výsledku není (z našeho pohledu) kladného asi vůbec nic.
Výsledek bude, že se ze Středního východu na těle Zeměkoule stane zhnisaný
nežitfurunkl, a Zeměkoule si ho vymáčkne a zdesinfikuje.A zahojí se, zajizví….
Aby za nějaký představitelný čas začal hnisat znova. Definitivní mír je něco tak nerealizovatelného jako peretuum mobile. Ale myslím, že bychom se o něj měli stále snažit. Aspoň aby se to perpetuum točilo když ne pořád, tak aspoň co nejdéle.
Moje generace měla vlastně štěstí. Ve střední Evropě už není válka přes 80 let. Na způsobu uvažování je to znát.
Jdeme z toho všeho mráz po zádech. Bojím se, že tím, jak jsem si celý život myslela, jak strašlivé je pro Izraelce nemít domov a být staletí pronásledován, v tom že jsem se možná mýlila. Takhle jednoduše řečeno to je skutečně pro národ strašlivé. Ale… Jak je možné, že tento pronásledovaný národ, 78 let po chvíli, kdy mu imperialistická Británie prostřednictvím OSN „dopřála“ vlastní území a přitom rozdávali z cizího, tento národ zaútočil první! To je naprosto nepřijatelné. Války, jakékoliv, rozpoutávají agresoři. Izraeli muselo být jasné, že tím přicházejí o svou největší devizu. O to, co draze zaplatili holokaustem. O názor, že oni jsou ta nevinná strana, která zasluhuje ohledy všech slušných zemí na světě. Teď nemyslím názor politiků, ale názor všech slušných lidí, kteří se zajímají o historii a v tomto světě žijí. Co mě od samého začátku útoku neskutečně rozčiluje je, že ať čtu jakákoliv vyjádření, všichni úplně vynechávají Netanjahua. Je to on, kdo rozhodl v kritickou chvíli bez jakékoliv konzultace s kýmkoliv. A kdo stále dává příkazy k útokům. Vím, že za vším stojí ty obří zájmy největších zemí světa, v podstatě je to boj o moc, který začíná mít rozměry Zeměkoule…
Souběžně Česká televize vysílá nádherný seriál „Žlutou žábou do Mongolska“. Jeden z dílů se věnuje cestě přes Írán. Je to tak hrůzně groteskní vidět, jak nadšeně se celá posádka vyjadřuje o přátelství a vlídnosti místních obyvatel vůči těmto našim poněkud výstředním cestovatelům… A na druhé straně ve zprávách sledovat kobercové bombardování téže země, ničení vesnic a životů týchž obyvatel. Svět je posedlý válkychtivostí a tohle budou výsledky, které nikdo neví, jestli nakonec všichni přežijeme. Dokonce i včetně angažovaných politiků. A nepůjde jen o ceny ropy.
Jde mi… Omlouvám se, překlep hned v úvodu.
Ono to asi bude složitější. I tak je to smutné. Ale lidé jsou už asi takoví.
Na Izrael, kde žijíj nejen Židé, někteří ultraortodoxní, ale taky Arabové a jiné národnosti, je vlastně pod stálým tlakem arabského a perského okolí. Jejich narativ je „zahnat Židy do moře“ a provádějí, co pamatuji, neustále nějaké pohraniční nepokoje a atentáty (často to dělají i arabské – palestinské mladé ženy!! nebo děti) když odpalují sebevražedné nálože mezi lidmi v kavárnách nebo na nádražích. Takže vina není pouze na straně Izraele. Je to v lidech, jejich náboženství a povaze.
Ale nedělejme z tohoto blogu nějaké politické fórum, je dobře, že Alef se tady politikou nezabývá, protože ostatní internet je naplněn politikou a nenávistí až po okraj.
Ty nenávisti mezi lidmi mě mrzí (použil bych raději mnohem tvrdší slovo) velice. A taky udivují, protože ve mě ta nenávist není, není mi dána, takže ji nechápu.
Já si tu přicházím od té nenávisti odpočinout.
Máte pravdu Starý Kocoure, omlouvám se. Není snadné přiznat si dlouholeté omyly, i když v nich možná nejsem jediná, a pro jistotu, jdu dál přemýšlet nad Kol Nidrei velkého Johannesa Brahmse.
Ještě k „židovskému problému“.
Rozumím – i tohle je vlastně určitý úhel pohledu na problém. A taky pravdivý.
Jiřičko, chci Vás potěšit.
Přijde Kohn k rabínovi.
„Poslechnou, rabi, měli by něco udělat s tím Silbersteinem. Všude chodí a lže, že moje firma je plajte, že nechodím do synagogy, dcera že se mi kurví s nějakým gojem…. Měli by s ním něco udělat“.
Rabín potřese hlavou: „Máš pravdu.“
Za chvilku ale dorazí Silberstein.
Poslechnou, rabi, měli by něco udělat s tím Kohnem. Všude chodí a lže, že moje firma je plajte, že nechodím do synagogy a syn že se mi kurví s nějakou gojkou…. Měli by s ním něco udělat.“
Rabín potřese hlavou: „Máš pravdu.“
Z kuchyně vyjde rabínova žena Sára, která to poslouchala a povídá: „Poslechni, Samueli, to nemůžeš takhle říkat Sielbersteinovi, že má pravdu a hned na to Kohnovi, že má pravdu….“.
Rabín potřese hlavou: „A ty máš taky pravdu…“
😁😸❗
Jeden čas jsem chodil s židovskou baletkou.
Naučila mě smlouvat, což mi ušetřilo spoustu peněz a mít rád židovský humor. Toho taky nelituji.
… i Godot má pravdu 🙂
👍🤗
Jo, už někdy v 50.letech přestěhovali prakticky celou, poměrně početnou a stovky let usídlenou židovskou menšinu z Jemenu.
Jó, máte pravdu a já se polepším…. 🙂
Godote,
díky za článek a za osvětlení části historických souvislostí.
A, prosím, neslibujte, že se „polepšíte“! Ano, Alefův blog je apolitický a je to tak dobře. Jenže Váš text se týká víc historie než současné situace, a mnohé nám přibližuje, vysvětluje, pomáhá dnešní situaci pochopit. Ta je bohužel tak vážná, že jí nelze uniknout.
Já jsem si Váš článek se zájmem přečetla a myslím si, že na tento web patří. Pro aktuální informace chodíme jinam, tady – a díky za to – nacházíme texty hlubší, zcela jiného charakteru.
🌹
Já k tomu ještě něco málo přidám.
Protože každý extrém je nezdravý a ochotně se zvrhne ve svůj protiklad, ani striktní lpění na absolutní apolitičnosti by asi nakonec nevedlo k dobrému. Myslím, že debata na politické téma sama o sobě nemusí být špatná; špatné je, když se účastníci kvůli předmětu debaty začnou vzájemně napadat. A to, troufám si tvrdit, tady s jistotou nehrozí.
Můj milovaný třídní učitel, kterého po roce 68 ze školy vyhodili, říkával , že politika je svinstvo, a měl pravdu; ale to jen proto, že do politiky – jak všichni víme – se ze známých důvodů hrnou především padlé a vadné charaktery, jinak by svinstvem být nemusela. Stejně tak nemusí být svinstvem zmínka o politice, či narážka nebo úvaha o ní, záleží na tom, kdo je mluvčí.
Nepíšu to proto, že bych chtěl na tyto stránky politiku záměrně tahat, ale nemyslím, že bychom se jí nutně museli vyhýbat s absolutní platností, jako kdyby byla nepřekročitelné tabu: nic nenaděláme, i ona patří k životu.
I Alefe má pravdu. 😄