by Z Tesařova Traktátu o „záchraně národa.“ Trojí druh historie pro život. Utopie unaveného muže. Chceme být tím, čím jsme?
Předznamenání
Původní naučení a v dřívějšku pilíř historiografie tvrdí: Historia est testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis. Historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, zvěstovatelkou dávnověku (Marcus Tullius Cicero: O řečníkovi). Celý citovaný výrok bývává zkracován – Historie je učitelkou života. Z celku citace a významu tak zmizí „světlo pravdy a život paměti;“ jsou snad nadbytečné? Klasické naučení zejména pro mladší generaci (i-Gen, internetová generace či Gen-Z, narození po r. 1995 a v novém století) se jeví snad být překonané, neplatné. Je to výsledek zjednodušeného systému vzdělávání s přispěním učitelstva, jak je až na výjimky podrobené tlaku vládnoucího liberalistického doktrinářství (lat. doctrina – docere = učit). Mládežnictvu by asi mohl imponovat výrok básníka a kritika G. E. Lessinga: „Dějiny nemají žádný smysl, je to pouze bezcílná hra náhod.“
Šířeji sdíleným tvrzením starších lidových mudrlantů je, že „historie se opakuje.“ Publicista a bezpečnostní analytik Jan Schneider originálně říká, že „historie se neopakuje, ale rýmuje.“ Rýmování (s výjimkou uplatnění „absolutního rýmu“ všeuměla Járy Cimrmana, v němž se rýmuje duplikát slova) v poetice spočívá ve zvukové shodě koncových hlásek s rytmickou a významovou funkcí.
Jinou populární frází lidových dějepravců je výskyt historických analogií, tj. podobností dějinných událostí. Připomeňme si poznatek, že kulisy, herci i masky historických dějů se proměňují, avšak morální matrice, tj. vzorce chování a jednání protagonistů ve scénách přetrvávají (příkladů z literatury a dramatické tvorby o typech figur a jejich rolích je přehršel). Analogie jsou klamné, viz dále.
Úryvek z Traktátu o „záchraně národa“: Zatímco v rozvrácené Evropě se každý snaží za jakoukoli cenu (a nejraději na cizí účet) vyhnout se válce, jsou Češi národem válečným. Ve veřejném mínění lze zaznamenat příznaky válečné paniky (strach z polského bombardování apod.) a úzkosti z nastávající války, ty nejsou v rozporu s převažujícím přáním, aby nevyhnutelný konflikt přišel co nejdříve. V pravém slova smyslu tu nejde o touhu po válce – existovala naděje důrazné pohrůžky Německu ze strany spojenců (USA a SSSR), kdy Hitler kapituluje (J. Tesař: Traktát o „záchraně národa;“ část studie z r. 1968: Nacistická okupační politika v protektorátě v r. 1939, s. 59).
Trojí druh historie
Součástí spisu Nečasové úvahy klasického filologa a myslitele Friedricha Nietzscheho je pojednání „O užitku a škodlivosti historie pro život.“ Autor se ve své úvaze pokouší rozumět dobově žravé historické horečce. Prý polehčující okolností bylo, že čerpal ze starší řecké doby, kterou studoval. „Historie patří k životu v trojím ohledu: patří k životu jako živému a usilujícímu, jako uchovávajícímu a uctívajícímu, jako trpícímu a potřebujícímu osvobození. Tomuto trojímu vztahu odpovídá trojí druh historie: lze-li rozlišovat monumentální, antikvární a kritický druh historie“ (s. 94).
Monumentální historie klame analogiemi (viz zmínka v textu výše). „Svůdnými podobnostmi podněcuje srdnatého k opovážlivosti, nadšeného k fanatismu, a představíme-li si tuto historii v rukou a hlavách nadaných egoistů a blouznivých zlosynů, pak vidíme zanikat říše, vraždit knížata, osnovat války i revoluce. Takové škody může monumentální historie způsobit, zmocní-li se jí mocní, činní, dobří nebo zlí a co se stane, když se jí zmocní bezmocní a užívají nečinní“ (s. 98).
„Antikvární historie souvisí s uchvácením a uctíváním; antikvární smysl člověka, městské obce, celého národa má vždy krajní omezený obzor; velké většiny si ani nevšimne, a to málo, co vidí, vidí příliš zblízka a izolovaně; nemůže měřit, tudíž považuje všechno, i každou jednotlivost, za stejně důležité. Antikvárnost dovede život právě jen zachovávat, ne plodit, proto vždy podceňuje vznikající, neboť jí chybí instinkt, jímž by mohla odhadovat – (ten má kupříkladu historie monumentální, s. 102).
Kritická historie: „vedle monumentalistického a antikvárního pohledu na minulost člověk nutně potřebuje pohled třetí, kritický: a to opět ve službách života jak svého jedinečně osobního, tak i širšího společenského. Aby mohl dobře žít, musí mít a občas užít sílu minulost rozlomit a rozložit: docílí toho tím, že ji přivádí před soud, vyslýchá ji a vposled odsoudí (každá minulost si zaslouží být odsouzena, protože tak se to má s lidskými věcmi: vždy jim vládlo lidské násilí i slabost). Soudcem tu není spravedlivost, nýbrž jedině život, ona temná, pudící a nenasytná, sebe samé žádostivá moc“ (s. 104).
Druhý úryvek z Traktátu o „záchraně národa: Pro současné poměry, v nichž žijeme a jednáme, je charakteristické nikoli to, že by moc uskutečňovala nějaké (jakékoli) ideály. Nynější moc neuskutečňuje od svého počátku žádné ideály, vůbec nic, kromě sebe samé. Je to nejenom ta nejcyničtější, ale nejšpatnější vláda, jakou kdy tento stát měl. Proto není divu, že valem narůstá kritika. …hloubka úpadku naší země je tím prvním, co nás všechny spojuje, ať přísahá někdo na Lenina nebo Masaryka, anebo nepřísaháme vůbec na nikoho a držíme se vlastního rozumu. Spojuje nás víc a silněji to, že skutečná hloubka všeobecného úpadku zatím prostému člověku se „zdravým rozumem“ ještě v celém svém dosahu zjevná není a že se rovná nadcházející katastrofě (J. Tesař: O potřebě třetí síly mezi vládní, opoziční frontou aneb Leninská výzva; odpověď na samizdat Vlasty Tesařové „Co a jak dál, únor 1978).
Z obou citací Tesařova Traktátu o „záchraně národa“ můžeme vyvozovat, že jak vláda protektorátní v r. 1939, tak vláda komunistická v 70. letech 20. století, byly v různých časech ve vleku událostí; byly údržbáři stavu a v pasivním postavení vůle a moci cizích politických sil. Připomene-li si mezidobí 2021-2025 nedávné loutko-vlády fachidiotské, mohli bychom Tesařovsky třikrát seknout: Pod tlakem neúspěchů v různých oblastech české společnosti vláda „řešila“ hlavně své přežití. Samu sebe odsoudila do pozice potlačovatelů a ignorantů možností k rozkvětu pospolitosti. Přes podporu svých vlastních opěvovatelů včetně oslavných výtoků z hlavních mediálních kanálů předváděla neschopnost pečovat o blahobyt českého státu.
Utopie unaveného muže
U muže z nejasné budoucnosti jsem se domáhal odpovědi na otázku: „A co se stalo s vládami?“ Odpověděl: „Traduje se, že postupně vyšly z módy. Organizovaly volby, vyhlašovaly války, určovaly daně, konfiskovaly majetky, zavíraly lidi a snažily se zavést cenzuru, ale nikdo je už nebral vážně. …Politikové byli nuceni poohlédnout se po nějaké poctivější práci; někteří se stali docela dobrými komedianty nebo obstojnými ranhojiči. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně mnohem složitější, než je tenhle prostý výčet“ (Jorge Luis Borges: Utopie unaveného muže, povídka ze souboru Kniha z písku; přeložil František Vrhel).
Chceme být tím, čím jsme?
V Lucembursku, malém evropském velkovévodství, mají na jednom domu nápis z 19. století:
Mir wëlle bleiwe wat mir sinn; Chceme zůstat tím, čím jsme. Oficiální slogan země vyzývá k národní identitě a suverenitě. Jak jsou na tom Češi, Moravané a Slezané? M. C. Putna, T. Halík i další usilovní demagogové vyvolávají, že patříme na Západ (v reálu jakožto kolonie náležíme Západu), že nejsme Slované, ale spíše Keltové a všichni jsme nejdříve Evropané. Vysněný Západ naopak posuzuje český prostor s jeho obyvateli jako jazykově nesrozumitelný, okrajový barbarský svět sluhů, použitelný snad jen jako spotřebitelský koš. Češi, Moravané a Slezané nepotřebují sepisovat nové pojednání o „záchraně národa.“ Vytrvale by se měli pokoušet být svébytní.
Literatura ke studiu:
F. Nietzsche: Nečasové úvahy I., část O užitku a škodlivosti historie pro život. Mladá fronta 1992, 2. vydání; překlad Jan Krejčí.
J. Tesař: Mnichovský komplex; jeho příčiny a důsledky. Prostor 2014, 2. vydání
J. Tesař: Traktát o „záchraně národa.“ Texty z let 1967 – 1969 o začátku německé okupace. Triáda 2013.
M. Téra: Zapomenutý ostrov. Západ, Rusko, střední Evropa a otázka naší identity. Pavel Mervart 2022
Ilustrace: perex Pavel Kantorek (upravil ZH) a závěr – Vladimír Renčín
Volně spojitý blog Národní mentalita neexistuje?/!
Se svolením Zdeňka přebírám jeho článek do Literární kovárny.
Četl jsem pozorně 2x a dám to ještě jednou, pro mě jde závažný text z oblasti, kde tápu.
Po svém vstupu do blogosféry v Lidovkách a pak i v Literárkách r. 2014 mě brzo navštívil ideál: což zkusit motivovat diskutující k tomu, aby svými vstupy, místo odboček mimo téma a tím rozmělňování, zkusili ne snad rozšiřovat (proč ne?), ale hlavně prohlubovat načrtnuté téma a realizovat výtvor, v němž je každý účastník spolutvůrcem. Můj záměr se nezdařil, neboť chybělo spřízněné duševní naladění účastníků bez úkolování.
V Literární kovárně tuším asi poslední příležitost, jak dávnější ideál vyzkoušet. Možnosti tu jsou, včetně náznaků, např. semináře.
K publikovanému tématu historiografie: Načrtnul jsem obrysy užitečnosti historie pro život. K tomu by byl vhodný doplněk: vyzývám debatující k tomu, aby uvážili i opačnou stranu tématu, a to o „škodlivosti historie pro život,“ včetně příkladů. Pokusíme se?
Pokud jde o doplněk (množinově chápáno), doplňkem by spíše bylo „neužitečnost historie pro život“. Ale to, co jsem právě napsal, je pouze formální hra s pojmy, nic víc.
Možná by na úvod těchto úvah (je to jen návrh, na němž nelpím) stálo za to vůbec vymezit pojem „historie“. To abychom věděli, k čemu se naše úvahy vůbec vztahují.
Příklad: pokud budeme historii chápat jako paralelní zřetězení a rozvětvení všech možných událostí vznikem vesmíru počínaje, vyjde nám, že život je jedním z důsledků historie. Pokud pod pojmem „historie“ budeme chápat tupé memorování letopočtů bez dalších souvislostí (ano, i tak někdy probíhá „výuka“ historie), vyjde nám možná něco úplně jiného.
Co je to historie?
Alefe, souhlasím.
Opakem užitečnosti může být neužitečnost; je to významově asi přirozenější.
Vytýčení okruhu: co jest historie/Historie = třeba malá/velká (mikro/makro), anebo jinak – orální (vyprávěná, subjektivní, osobní, rodu…) vedle psané (kronika, objektivnost, její přepisování, např. typu palimpsest). Nechci ostře vymezovat typ a směr, jakou historii by chtěli aktivní diskutující upřednostnit.
Vůči historii je konkrétní osud nedůležitý, ale v konfrontaci s ním je historie směšná a nepochopitelná (jedna z možných myšlenek neužitečnosti historie pro život?).
Aha, teď už (možná) začínám rozumět:
Zatímco já tíhnu chápat pojem „historie“ jako soubor (nějakých) událostí, Ty tím rozumíš spíše zápis, záznam o onom souboru událostí.
Je-li tomu tak, pak při posuzování historie (= záznamu o událostech) nemůžeme pominout okolnost, že žádný záznam nemůže o předmětném souboru událostí vypovídat se 100 % dokonalostí a vždy je podřízen výběrovým kritériím zaznamenatele. – Pak tedy úvaha o ne/užitečnosti musí zahrnovat i tato kritéria, a nejen to. Zaznamenatel událostí může čtenáři/posluchači podsouvat své vlastní interpretace.
Koneckonců to vidíme a intenzivně zažíváme právě teď, stačí si přečíst o SVO na fórech24 a pro srovnání též na nějakém ruském webu.
Užitečnost/neužitečnost historie v tomto kontextu je dána způsobem její interpretace.
Jednoznačně, Alefe!
Neexistuje žádný „objektivní popis reality“, téměř vždy je to její výklad, nebo, hůř, výklad jiného výkladu. Svoboda je možnost si vybrat některý z výkladů.
Abychom nezapřahali vůz před koně…
Historiograf, oprávněný nositel označení musí zásadně vycházet z nálezů a dokumentů, např. zápisů z jednání účastníků. Pak může porovnávat slova z dokumentů s provedením, tj. skutky. Východisko je práce s prameny. Z porovnávání zmíněného povstává interpretace v duchu starého výroku: sine ira et studio (Tacitus) = klidně a nestranně (bez předsudků a vášní).
Ryzích historiků je málo. Jedním z nich byl starověký Polybios (kdo z nás ho četl vedle Tacita a jiných?). Právě Polybios vycházel ze tří zásad: studium pramenů a kritika, osobní poznání míst, zkušenost politika. Prorocký je jeho model cyklického vývoje dějin a společností: chaos – monarchie – tyranie – aristokracie – (zdegenerování do) oligarchie – demokracie – chaos…(v současné praxi může být pořadí zaměněno).
Jednou z neužitečností, všemožných vykladatelů historických dějů je: „Kdyby bývalo bylo…“. „KDYBY“ nefunguje, JE AHISTORICKÉ.
I s Vámi souhlas.
Cykličnost jsem objevil už dříve sám, (Ameriku, 😕😺) dokonce se mi to v hlavě seřadilo téměř stejně, ale i bez „KDYVBY“ je těžké se strefit do reality. Ne vždy se člověk dobere původních zdrojů, aby je mohl porovnat, a k osobní zkušenosti se už vůbec nedostane z objektivních důvodů.
A právě v tomto bodě, osobní, opakované zkušenosti „na vlastní kůži, člověka čeká největší překvapení. Věci jsou jiné, než popisují původní prameny – a pokud čteme nějaké shrnutí, je to právě onen „výklad“, osobní, od toho, kdo o tom přemýšlel dříve.
A když jsme u tématu historie:
V nakladatelství Jonathan Livingston se od května tohoto roku pracuje na finálních úpravách dvousvazkové knihy autorů Marty Q. Nowaka a Martina Kváči „Dějiny Člověka“, která nově interpretuje i pohledy takových klasiků, jakými jsou J. R. R. Tolkien či C. S. Lewis.
https://www.asiaskop.cz/kultura/dejiny-cloveka-podporte-knihu-o-vykladu-lidskych-dejin-v-dilech-duchovnich-velikanu
Zvláštní, že se s tímto tématem potkávám právě v tuto chvíli. Poslední měsíc jsem narazila na skripta pro vysokoškoláky na téma Judaismus a křesťanství, které formuloval ICLic. Michal Podzimek Th.D, který učí na Pedagogické fakultě katedře filosofie v Liberci. Pro mě je to zajímavá publikace, protože spojuje nejenom věci víry a historii, která se k ní váže, ale i vědecké výzkumy a výsledky archeologie 20. a 21. století. Zároveň jsem se právě v tuto dobu potkala také s novinkami na poli archeologie, které se týkají historie, a které dneska vlastně obrací bývalé poznatky o minulosti vzhůru nohama, anebo minimálně rozšiřují do nebývalé šíře vynálezem laserového přístroje, kterému říkají „LiDAR“ (Light detection and ranging). Najednou se dovídáme, jak málo víme o historii lidstva a vlastní minulosti. A k tomu ještě přidám, že historii v minulosti za každého režimu psali vítězové. Každý máme mezery ve vzdělání které se někdy daří naplnit i v závěru života. Například já se teprve teď dozvěděla, že Bible je dílo mnoha a mnoha autorů v časovém rozpětí 1200 let, tedy někdy od roku 1100 před naším letopočtem až po dejme tomu 1. století po Kristu. A to neberu v úvahu ještě vlivy nejrůznějších překladů lidí, kteří s texty pracovali tolik let od doby 1. století až do současnosti. Hodně o tom přemýšlím a ze svého pohledu docházím k názoru, že historii začínám opravdu brát především jako jakési podobenství prizmatem etických zákonitostí. Nechce se nám, se z ní poučit protože chamtivost a pohodlnost většinou vítězí nad touhou vzdělat se. V závěru svého života se snažím spíš vyznat se ve svých vlastních vlastnostech, životních úspěších, omylech a chybách. Hodně mi k tomu pomáhají zásady Jana Amose Komenského. A taky pobyt ve společenství nás starých, kteří už žijeme v důchodu, teoreticky nemáme starosti, ale každý máme za sebou bouřlivý a bohatý život. Vztahy jsou to zajímavé a na to, jak různorodé povahy se zde potkáváme, kupodivu pozitivní a příjemné. Ale hlavně si všichni vážíme skutečnosti, že můžeme žít společně a dožívat v blahobytu. Protože skutečná životní nouze, tu Evropa už hodně dlouho nezná. Politické dění sleduji, ale dávám si pozor, aby mi nenarušila můj současný život. Tak, jak se od doby, co si pamatuji praktikuje, je hodně daleko za veškerými ideály které mám a o které stále nechci přijít.
Rád bych se dostal k nějaké snad i obsáhlejší úvaze k tématu, které sem přivedl Zdeněk, ale pořád mně není přáno.
Teploty klesají, pracovní tempo roste. Není náhodou součin teploty a pracovního tempa konstantní?
O víkendu budu asi posedávat u vrtačky, bude čas na promýšlení hypotézy.
Tužka napíše,….četla jsem si,….
Měla jsem období, kdy jsem se snažila najít podstatu toho, že lidské společenství si nevzalo poučení z hrůzného období první světové války,….a generace, co si to období pamatovaly,….tak se jim nepodařilo zabránit dalším neuvěřitelným běsům druhé světové.
Učebnice, beletrie a i osobní vyprávění těch, co přímo bojovali na různých místech válečných střetů.
Prognózy do budoucna si dělám jen pro sebe,….některé si zapisuji i s datem,….
Člověk je živočišný druh,….a to je platforma všeho historického dění….
Re Tužka: Odpovědí může být vyjádření z Filosofie dějin, r. 1837 G. W. F. Hegela: „Co zkušenost a dějiny učí, je, že národy a vlády se nikdy něčím z dějin nepoučily a nikdy nejednaly podle poučení, které by z nich mělo být vyvozeno.“
Výrok minulosti je neúplně věštecký. V současnosti pozoruji, že novodobí politikáři se pro budoucí poučení svého vládnutí vracejí k renesančnímu autorovi, politologovi Niccolò Machiavellimu a jeho spisu Vladař (1532). V XVIII. kapitolce Jak mají vladaři plnit dané slovo, se píše – útržky: …obezřetný vládce nemůže a ani nesmí držet slovo. Vladaři nikdy neměli nouzi o vhodné záminky k porušení slova. Nejlépe dopadne ten, kdo si důkladně osvojí liščí zchytralost; musí se výborně vyznat v přetvářce a zastírání. Vladař musí umět vzbudit zdání, že má dobré vlastnosti. Panovník se musí starat, aby zvítězil a podržel si moc. Lid dá vždycky jen na zdání a na výsledek věci, a na světě není než lid.“
Snadno si doplníte, kdo z českých politikářů se asi inspiroval a řídil Machiavelliho radami. Dnes je mladým, nadějným adeptům politiky v ČR oficiálně doporučováno, aby spis Vladař důkladně studovali.
Ne, nakonec tu předpokládanou úvahu, o které se zmiňuji výše, raději vynechám. Čím déle Tvůj text čtu, Zdeňku, tím méně mu rozumím. A vést úvahy o tom, čemu nerozumím, je mlácením prázdné slámy.
Narážím zde na to, na co jsem narazil vždy při pokusu o průnik do humanitních nauk (vždy neúspěšném). Zdá se mi, že v těchto disciplínách se pracuje s pojmy, jejichž obsah není jednoznačně dán; myslitelé a autoři jako by spoléhali na to, že čtenářova obraznost putuje stejnými cestami jako ta jejich; to je ovšem velmi odvážný, ba riskantní předpoklad, který ne vždy musí vyjít.
Budu konkrétní; a prosím, neber to jako výtku směrem kTobě – daleko spíš je to mé přiznání, že nejsem s to předmět Tvých glos rozumně uchopit.
Připadá mi, že jak Ty, tak i citovaný autor někdy chápe historii jako soubor událostí (Lessing), jednou jako záznam o událostech (antikvární historie), jindy jako výklad souvislostí od příčin k následkům (monumentální historie), a též zaujetí jakéhosi stanoviska k řečenému předmětu – kritická historie (což se nevyhne interpretaci postižené značnou subjektivitou). Koneckonců i sám pojem „užitečnost“ je ryze subjektivní záležitost.
Celým tématem, které jsi otevřel, tak prostupuje jakási „květnatá mlhavost“, přes kterou nevidím, a tak vlastně nemám, o čem bych psal. Doufám, že se pro to nezlobíš.
Z okolnosti, že jsem v pokusu o průnik k jádru věci neuspěl, samozřejmě neplyne, že by jiný čtenář nemohl z Tvého článku získat víc než já.
—
Když jsi mi text poslal s prosbou o zveřejnění na litterate.cz, zmínil ses, že by to měl být příspěvek ke kultivaci tamního prostředí. K tomu mám jedinou poznámku: kultivován může být jen ten, kdo kultivován býti chce. A toto přání v kolektivu diskutujících na předmětném webu nenalézám, a věru, že jsem hledal dlouho, usilovně, i o polednách
lucernoulaserovou diodou do tmavých koutů svítil, nalezl jen pavučiny a plíseň. – Děláme-li stále totéž, obdržíme stále stejné výsledky, závěr jednoznačný a jediný možný: i kdybych padl vysílením na ústa, nikomu tím neprospěju a sobě uškodím.Okamžik, kdy odtud odejdu, je velmi blízko.
Milý Alefe, neúspěšné pokusy o průnik do humanitních nauk rovněž sám znám. Když mi na textu opravdu záleželo a čtenému jsem poprvé nerozuměl, četl jsem opakovaně a občas i pochopil. Nejnáročnější pro mne byla četba spisu v angličtině The Hidden Order of Art: a study in the psychology of artistic imagination (1971). V textu jsou příklady z hlubinné psychologie, matematiky, hudby…; v předmluvě autor napsal: „ je nepravděpodobné, že bych našel čtenáře, který se bude cítit doma ve všech úrovních argumentace (argumentace sahá od výšin teorie k praktickým záležitostem uměleckého vzdělávání). Není určena čtenáři, který dokáže vstřebat informace pouze v rámci přesně vymezeného okruhu odborných termínů.
I.kapitola Řád v chaosu s 1. částí Dětské vidění světa se zabývá synkretickým vnímáním světa jakožto rané fáze ontogeneze (synkretismus = splývání, sjednocování, nerozlišování mezi objektivním a subjektivním). Malé děti naslouchají příběhu, kterému rozumí jen málo. Mezi scénami provádějí letmé skoky přes delší úseky, které se vymykají jejich chápání a upínají se k několika málo bodům, které je oslovují. Z neúplného porozumění jsou schopné těžit. Schopnost porozumění je způsobena synkretickou schopností chápat spíše celkovou strukturu; nezabývají se analytickými detaily. Autor A. Ehrenzweig čtenáři doporučuje knihu „číst polyfonně“ – podobně jako dirigent čte partituru (osnova hry jednotlivých skupin hudebních nástrojů a zároveň sledování jejich celkové souhry).
Jak já čtu příběh, vnímám fotku, obraz, muziku? Synkreticky. Ne vždy všemu rozumím.
Tužka napíše pro pana Zdeňka Hosmana,…díky za odpověď.
Naše myšlení a tím i názory na dané problémy jsou ohraničeny znalostí informací které jsme získali.
I historické události, mnohdy i ty významné, ovlivnily nejednou události zcela banální.
Jako příklad poslouží souhra náhod kolem činu Gavrila Principa.
Chybné odbočení na konkrétní křižovatce a několik metrů couvání auta,….nasměrovala dějinné události Evropy,….
Coby, kdyby,…..na to si historie nehraje,….je jen soubor příčin a výsledné důsledky.
Tužka.
Historie je pro mě minulost, přesněji posloupnost dějů od nějakého počátku (velký třesk?) do současnosti; nebo do doby, kterou si dobře pamatuji. Je to takové kvantum informací, které lidský mozek nedokáže vstřebat (život je na to krátký), natož aby je dokázal vyhodnotit – ale pro koho? Pro své uspokojení, nebo proč vůbec? Za touto snahou může být jen zvědavý pohled do budoucnosti – snaha nalézat různě dlouhé periody dějů. Tedy snaha ovlivnit (sobecky) svůj život směrem, který (sobecky) preferuji.
V mládí mě zajímala jen prehistorie a dokonce mýty. K historii psané historiky mě zájem přivedl až v páté dekádě života, zřejmě po ukojení materiálních tužeb (bydlení, cestování), což má jistě i souvislost s tělesnou degenerací. Dostal jsem do hlavy množství historických faktů, dávaných do souvislostí různými experty a mohu si tak myslet, že něco vím, že opravdu jsou k nalezení nějaké dějinné cykly, že se mohu bavit s lidmi, kteří jsou na tom se vzděláním v historii na podobné úrovni, jako já (laik a amatér), že znám odpovědi na kvízové otázky… Ale k čemu mi to je? Jen k dobrému pocitu, že v množině současníků nevypadám jako úplný blbec (nebo si to myslím).
„Časy milosti nebývají dlouhé, je název rozhovoru s historikem Robertem Kvačkem, jehož práce o dějinách první poloviny 20. století je šířeji ceněna u nás i v Evropě; zdůrazňuji, že nehledán se mi rozhovor vynořil z osobního archivu (otištěn na velké dvoustraně v Literárních novinách v létě r. 2014).
Kvaček v rozhoru řekl: „Určitá pokolení prožívají čas milosti. Dějiny znají »časy milosti«, nebývají dlouhé. Takovým časem byla devadesátá léta 19. století, ale v tom nadějném jsme je překonali ve druhé polovině 20. let“.
Kvaček ještě řekl: „Minulost dědíme beze zbytku, celou. I když o tom nevíme, i když se tomu třeba vzpouzíme. Je to dědictví, z něhož se nemůžeme vyvázat.“
V rozhovoru zmínil čas, kdy bývá „přehistorizováno,“ čas přesycení doby historií (jež je, jak napsal Nietzsche, životu nepřátelské a nebezpečné v několikerém ohledu). Pokud si čtenář vzpomene, „přehistorizováno“ bylo v u nás v 90. letech 20. století. Kvaček řekl, že tenkrát „bylo velmi rozšířenou zábavou mistrovat minulost; kdejaký publicista věděl, co jsme měli dělat, jak žít, kdo byl velký a kdo malý, kdo byl ubohý, kdo naopak nedoceněný…Historikové ale minulost mistrovat nechtějí. Z trojčlenky minulost, současnost, budoucnost se minulost mění nejčastěji. My dějiny nerekonstruujeme, my je konstruujeme. Zní to svatokrádežně, jako kdyby byl historik povýšen nad dějinami. Konstrukce musí přísně vycházet z poctivé práce s prameny.“
Tímto příspěvkem diskusi pod svými Glosami k historiografii neuzavírám.
Mezi historiografy českých dějin 20. století nejvýše oceňuji Jana Tesaře a Roberta Kvačka. Oba vycházeli z klasického přístupu poctivé práce s prameny.
Rád čtu takové myšlenky, protože jsem přesycen technickými informacemi, které nakonec nevyhledávám – ty se na mě valí. Historie je pro mě únik do minulosti a historiografie velká neznámá.