20. 5. 2024

Hádanka – jak to dopadlo

Ohlas na Hádanku nebyl velký, což ale na tomto miniaturním webu/blogu není nic překvapujícího.

Moc mě potěšil Jan z Helvajzu, který mě pozval do svých lesů, ačkoliv mě podezírá z nepravosti:

„…pochopil jsem ony dvě otázky tak, že ,,rafinovaně“ chcete kontakt, tedy maily od čtenářů kovárny :-)“

Ovšem ten smajlík na konci mě uklidnil.

Většina se zachovala poctivě a přiznala, že jméno autora a název jeho díla jednoduše vygůglila (čest výjimkám), takže neprozradím žádné tajemství, že se opravdu jednalo o Adolfa Hitlera a jeho Mein Kampf.

Mám v e-mailu trochu bordel, tak už nejsem schopen najít, kdo z místních podotkl, že válečnou propagandu/PR zvládají lépe anglosaské země než země slovanské. I k tomu se Adolf Hitler ve své knize vyjadřuje, ovšem vzhledem k Německu a „Velké válce“ (jak jinak, u něj). Píše:

„Bylo například zásadně nesprávné zesměšňovat protivníka, jak o to usilovala především propaganda rakouských a německých humoristických listů. Zásadně nesprávné proto, poněvadž reálné setkání s protivníkem muselo ihned vzbudit zcela jiné přesvědčení, což se pak nejstrašnějším způsobem vymstilo, neboť teď se cítil německý stát pod bezprostředním dojmem protivníkova odporu oklamán tvůrci své dosavadní osvěty a namísto posílení bojového ducha nebo jeho upevnění se dostavil pravý opak. Člověk klesal na mysli.

Naproti tomu válečná propaganda Angličanů a Američanů byla psychologicky správná. Již tím, že národu představovala Němce jako Barbary a Huny, připravovala jednotlivé vojáky na hrůzy války a pomáhala mu vyvarovat se zklamání. Potom i ta nejstrašnější zbraň, jež byla proti němu použita, se jevila jako potvrzení předchozí osvěty a posilovala víru ve správnost tvrzení jeho vlády a na druhé straně stupňovala hněv a nenávist proti zlořečenému nepříteli. Neboť šeredný účinek zbraně, který poznal ze strany protivníka, se mu jevil jako důkaz již známé „hunské“ brutality barbarského nepřítele, aniž by to alespoň na okamžik přimělo k přemýšlení, že jeho zbraně snad, ba dokonce pravděpodobně, mohou působit neméně příšerně.“

A v citované kapitole šesté o něco dále:

„Národ má ve své převážné většině natolik feminální charakter, že jeho myšlení a konání je určováno více citovým vnímáním než střízlivou úvahou.
Skvělou znalostí primitivního způsobu vnímání široké masy se vyznačovala anglická propaganda, která se k tomuto dokázala přizpůsobit a způsobem stejně bezohledným jako geniálním zajišťovala předpoklady pro morální pevnost vojska na frontě, dokonce i v případě největších neúspěchů, přičemž dokázala také prezentovat nepřítele jako jediného viníka na vypuknutí války. Byla to lež, které se věřilo proto, že byla předkládána s bezpodmínečnou, drzou, jednostrannou tvrdošíjností citově chladnému, vždy extrémně rozpoloženému, velkému národu.

V Anglii však pochopili ještě něco. Že možný úspěch této duchovní zbraně spočívá v jejím masivním nasazení. Úspěch však pokryje veškeré náklady. Propaganda u nich platila za zbraň prvního řádu.“

Tolik tedy mj. Adolf Hitler k propagandě.

Mě osobně to přivádí k myšlenkám o americké „soft power“, ale případné asociace ponechám raději na místních usedlících v Literární kovárně.

Snad ještě obecně ke knize Mein Kampf, kterou, jak jsem uvedl už minule, jsem nepřečetl celou, spíše jen namátkou prolistoval. Věnoval jsem se jen kapitole šesté o válečné propagandě, což mě zajímalo čistě profesně, vzhledem k bývalému povolání.

Určitě by stála za přečtení kapitola 11. (Národ a rasa), kde autor rozvádí své protižidovské teorie, které za deset let od prvního vydání knihy došly příšerného naplnění. Zejména proto, že v současné době dochází nejen na území Palestiny a Izraele ke konfrontaci Židé/Nežidé, ale i proto, že tyto spory nabírají militantní charakter i v zemích KoZa.

Doufám, že tento můj vstup do mediálního prostoru nebude nikým chápán jako propagace nacismu. Šlo mi naopak o to, ukázat, že mnohé základní postuláty toho ideového směru nezmizely v propadlišti dějin a že jsou v praxi celkem hojně uplatňovány, což rozhodně nepovažuji za jev pozitivní. Vzájemné osočování z „fašismu“ obou stran současného válečného konfliktu na Ukrajině potvrzuje, že válečná propaganda á la Hitler má stále svoji sílu a záleží jen na stupni vzdělanosti každého jedince, zda dokáže odhalit realitu.

Důležitý je též IQ faktor, přičemž se obávám, že hodnota 107 k dosažení úspěchu nepostačí.


Godot

Mám na krku nejen pomalu sedmdesátku, ale i manželku, dva už opravdu hodně dospělé (zatím) nevlastní syny a tři už dospělé vnuky. V životě jsem byl lecčíms, a ne vším, čím jsem byl, jsem byl tak úplně rád. » Medailon autora

View all posts by Godot →

33 thoughts on “Hádanka – jak to dopadlo

  1. K propagandě:
    Zajímavá je taky publikace J. J. Duffacka: Dr. Joseph Goebbels – poznání a propaganda
    Považuji ho za velmi „zručného“ propagandistu. Některé jeho nápady se začínají (konečně) používat i dnes. Jako obvykle na obou stranách.
    Na některé ještě nedošlo, ale možná s nástupem AI a deep fake dojde.

    To je věc, která mě na současné situaci zajímá nejvíc. Ona i moje profese je vlastně o propagandě.
    Bohužel na reklamním oddělení našeho Ústavu mají ke Goebbelsově úrovni dost daleko.
    Pochopitelně tím nemíním obsah, ale způsob, styl propagandy čili reklamy. Reklama je málo účinná a málokdo si ji všimne.

    1. Reklama je málo účinná a málokdo si ji všimne. – Soudím podle sebe, jak jinak.

      To, co píšeš, je proto, že reklama je dneska už úplně všude, je přereklamováno a lidi už jsou reklamou přesycení, zahlcení, otrávení; věřím, že reklama může mít i opačný efekt, než tvůrce zamýšlel. Já například si firmy s nejotravnější reklamou zapisuji a občas ten seznam čtu, abych si omylem u nich něco nekoupil. Tím je obvykle deklarovaný smysl reklamy vrchovatě naplněn: ano, značku jsem si výtečně zapamatoval. Ne ovšem proto, abych něco koupil, nýbrž proto, abych zdaleka obešel. Jestli toho chtěl zadavatel reklamy dosáhnout, pámbu mu to požehnej a ve čtvrtek dvojnásob.

      Při listování webem PL jsem dosáhl docela slušného mistrovství v umění nalézt tlačítko „zavřít reklamu“ – zpravidla zavřu reklamní panel ještě rychleji, než se vlastní reklama zobrazí.

      Vtipnou reklamu jsem v životě nikdy a nikde neviděl – se dvěma výjimkami:
      – značka SHELL: na ceduli piksla s olejem, pod ní nápis: …aby váš motor skvěle SHELL“
      – Alfa Romeo: na ceduli logo, v pozadí auto, v popředí tvář elegantní, atraktivní dámy, bez náušic, bez náhrdelníku, bez ozdob: Šperky nenosím. Řídím je.

      Nicméně:
      – u SHELLu netankuji a nenakupuji, protože jsou šíleně předražení, leda v nouzi
      – Alfa Romeo jako automobil se mi nikdy nelíbilo, neimponovalo, což trvá dodnes. Jezdím od 18 let ve škodovkách, t.č. mám typ nejkrásnější škodovky, jaká kdy vyjela z bran závodu (je to Superb II Combi – všechny ostatní, mladší škodovky jsou ohyzdné; čím mladší, tím škaredší) a nové auto si možná už nikdy nekoupím, leda v nouzi (chci mít své vlastní auto, ne mobil na kolech, který mám doživotně pronajatý a který mě hlídá a udává do brusele).

      Takže abych to shrnul: jsem exot, u nějž reklama jsou v tom nejlepším případě pouze vyhozené peníze, někdy i peníze investované ve vlastní neprospěch. Dobře jim tak.

      1. Nojo Alefe, málokdo má tu tvoji systematičnost.

        A některé věci jsou potřebné, i když na ně je reklama. Jiné jinde nejsou. Ale je fakt, že když jdu v Kauflandu nakupovat, instinktivně se vyhýbám značkám, které jsem (bohužel) slyšel. A čšlověk nemusí koupit všechno. Bez ledasčeho se obejde.

        Na druhé straně: Já tu reklamu pomáhám dělat (za peníze) a štve mě, že na obchodním oddělení jsou takové nány. Každá práce se má dělat pořádně. Dokonce i kat má být profesionál.

        A ještě něco – politická propaganda je vlastně taky reklama. A taky většinou blbá. Ke Goebbelsovi jsem se dostal náhodou a tak docela chápu to, jak to, že byli Němci dokonale zblblí. Joseph to fakt uměl.
        S Ukrajinci a Rusy je to podobné. U Rusů to funguje lépe, protože „Car Putin“ se na druhé straně stará o ty, kteří něčím nějak utrpěli. Povodně třeba nebo „mašinisti“, kteří okrádají stařečky, kteří nejsou schopni si zjistit, která bije o úspory nebo i o byty. (Ostatně si vzpomínám na naše prodejce předražených hrnců a vlněných přikrývek, kteří přišli i o střechu nad hlavou.)

        Putin má sociální cítění nebo ho úspěšně předstírá. A dbá, aby se gubernátoři nestali příliš samostatnými a nemohli svobodně rozkrádat. Hodně jich to zkusilo – a už nejsou ani gubernátory ani státnímu úředníky.

        (Jak se jenom ta firma se zázračnými hrnci jmenovala…)

        1. Já proti reklamě coby fenoménu nic nemám. Vadí mně reklama, která je udělaná blbě, a to je dnes v podstatě každá. – Jaký je rozdíl mezi reklamou dobrou a blbou? Já mám toto kritérium:
          – když vnímám reklamu a řeknu si: jejda! to je zajímavé/vtipné, pak je to dobrá reklama
          – ve všech ostatních případech jde o reklamu blbou, a to jak z hlediska zadavatele, tak i mého, protože příjemce (mne) naladí negativně

          Neber si to, prosím, osobně. Nejsem na reklamu odborník a vůbec jí nerozumím.

          Můj kamarád napsal knihu. Kniha se moc neprodává, a tak kamarád pátrá, čím by prodej podpořil. Našel rady nějakého pana Noska, který se touto problematikou zabývá; pan Nosek radí – udělej k propagaci své knihy web, a vytvoř ke knize trailer. To proto, že trailer bude na YouTube a jeho vlastník Google při vyhledávání upřednostňuje ty odkazy, které mají zase odkaz na YT.
          Docela mě zajímalo, jak má vypadat trailer ke knize. Trailer k filmu si představit umím: vezmeš pár záběrů z filmu a vtipně z nich sestavíš vtipně krátké vtipné video. Ale kniha? To bude dvouminutový záběr na mě, jak čtu?
          Kamarád mně poslal pár odkazů na videa, doporučená jako inspirace právě panem Noskem.

          Co Ti mám vykládat… když jsem ta videa shlédl, řekl jsem si v duchu (nahlas ne, sprostě mluvím jen na stavbě, tam se to ztratí): to bude asi pičovina, to si nekoupím.

          Musím si najít nějaký skanzen, u něhož seznám, že je to svět pro mě, že se tam hodím a bude mi tam dobře.

          1. Reklama má být svým způsobem „podprahová“.
            Někde něco slyším, nevnímám to stejně jako 95% toho, co slyším – a hned zapomenu.
            A potom když jdu hypermarketem tak mě napadne – tohle budou asi zajímavé sušenky…
            A nevím, proč mě to napadlo.

            Nebo antireklama. Málo se požívá. Tam hlavní myšlenka je: Kdyby si býval byl koupil (značka zboží), nemusel by teď šlapat domů pěšky… Třeba.
            A vtipné reklamy:

            „Bóbika“ a „Já nemusím, já už ho vidím!“ nebo „Až ten plot budu natírat znova, tak vy už tu maminko nebudete!“ Jenže tam (já) už ani nevím, na co ty reklamy byly.

      2. Také na mě mají reklamy spíše odpuzující vliv.
        A to jsem se jedno období také reklamou částečně živil. Vymýšlel jsem ji docela úspěšně pro svoji firmu.
        Re-klam-a, tedy opakované klamání.

        Když jsem měl děti školou povinné, vychovával jsem je antireklamě třeba takto:
        Ne, Barbínu ti nekoupím, nelíbí se mi jejich reklama. Vyber si jakoukoliv jinou, klidně i dražší panenku, která se ti bude líbit. Tu ti koupím.
        Ne, do MacDonaldu nejedeme, nemám rád jejich reklamu.

        Když se zřídka dívám na TV, reklamu přeskakuji (dívám se ze záznamu), nebo odcházím pro něco na zub do kuchyně.

        1. Když to vztáhnu na Godotův text: hoši od reklamy prostě něco dělají špatně. Kdyby takhle postupoval Dolfa Hitlerů, nepřelezl by s vermaštem ani Krušné Hory.

        1. …snad zdravý životní styl?

          U nás včera bobík nebyl, ale (uvádím hlavně kvůli Godotovi):
          – hovězí nudličky s tofu a česnekovými a bambusovými výhonky
          – krůtí medailonky s tofu a paprikou tří barev
          – kuře s lotosovým kořenem ve voňavé omáčce
          – tofu po domácku (souhrnný, obecný a často užívaný název pro tofu v individuální, lokální úpravě. U nás – něco jako „mapo tofu“ se zeleninovou směsí. Mapo tofu – pikantní úprava s pepřem a feferony)
          – kuře s batátem a žampiony
          – pok-čoi, krátce restovaný, jako salát

          Kdo chtěl, dostal jako aperitiv/digestiv portské (Don Pablo, Ruby). Tak to dopadne skoro vždy, když mě žena pustí do kuchyně.

          1. No jo, jsi holt postižený tou Asií, to já neumím.
            Včera jsem si hodil jen tak kus roštěnky na gril a docela to šlo. Labuť dsostala kuřecí řízeček.
            Ocenila to alespoň rodina a návštěva? U nás se ví, že chválit se musí. Když se nechválí včas, přijde mlůj dotaz: „Mám to snad vyhodit z okna?“

            1. Občas nějaká pochvala přijde, ale s plnými ústy se špatně mluví… nezbylo. To je svým způsobem taky pochvala.

              Byli spokojeni, jak se zdá.

  2. Tužka napíše,…..a už je tajemný pisatel odhalen,….
    A reklama,..?..nějak mě to míjí,….zůstávám u toho, co se osvědčilo,….i když,….i u značek, které desetiletí měly dobré výrobky, najednou narazíte na nepovedenou šarži.

    Náš učitel českého jazyka na gymplu velice často četl na úvod hodin literatury úryvky z knih, divadelních her, básní,….kdo první, kdo správně,….napsat na papírek a přinést ke stolku. Muselo být dost načteno, nedával z povinné četby,….ááále, kdo uhodl, dostal zajedna.
    Tužka.

  3. Schopnost ignorovat reklamu se mi podařilo dovést téměř k dokonalosti, jenže:

    Před časem vejdu do Penny a kousek za vchodem, ještě mimo prodejní plochu, uzřím stojan s papírovými lískami; na nich vystaveno už poněkud unavené ovoce a zelenina.
    Vyberu si z různých bedniček dvě tři celkem svěží papriky a asi šest slušných petrželí (k nerozeznání od normálně prodávaných), vložím všechno do batohu, pak s vozíkem zajedu pro několik věcí (stačil by mi ten šeredný košík na kolečkách, jenže bývají nechutně špinavé), ty řádně zaplatím a zamířím domů.

    Příště stejná situace. Opět si z bedniček něco vyberu, avšak ouha! Přikvačí ke mně pokladní se zdvořilým dotazem, zda jsem zeleninu právě vyndala z jednotlivých lísek.
    Ano, pravím bezelstně.
    To ale nejde, na to ona. Nabízíme CELÉ bedničky, každá stojí dvacet korun. Je to tu napsané.
    Aha, tak to se moc omlouvám, nevšimla jsem si. Promiňte, hned to vrátím.

    Zelenina se přestěhuje zpět a já TEPRVE TEĎ vidím informaci o mimořádné nabídce staršího ovoce a zeleniny, cena za předem určenou směs pouhých 20,- Kč.
    Nápisů je tam několik, písmena velká, výrazná. Nelze si nevšimnout.

    Je mi trapně. Pokladní byla velmi slušná, nejspíš si pomyslela něco o ubohé důchodkyni, které to nevyšlo.
    Nikdo soudný neuvěří, že je možné informaci nevnímat.

    1. Asi jsem měla hned napsat, že ty bedničky byly na lidi podraz – ano, dvacet korun je dnes málo, možná malé pivo v hospodě? Jen ještě nedávno byla za stejný peníz čtyři kila brambor nebo cibule.

      V každé směsi byly použitelné max. dva kusy, zbytek patřil na kompost. Když se to přepočítalo, vyšlo to nakonec dráž, než ovoce a zelenina uvnitř na krámě.

      A nechtěla jsem upozornit na prodejní strategii, nýbrž na to, že důsledným ignorováním právem očekávané (a mně z principu protivné) reklamy si člověk může způsobit nepříjemnou situaci.

      1. To je právě ta „strategie“.
        Dvacka není moc, nejméně tolik dávám potulným pouličním muzikantům. Ale člověk zbaví obchodníka nutnosti se postarat o odpad – o ty shnilé věci. Zaplatit za odvoz a likvidaci.
        A to je právě ta lumpárna.

        S tím polským zásilkovým obchodem je to stejné. Nakoupit (velmi levně) neprodejný šrot.

  4. To už jsme se posunuli od reklamy k prodejní strategii.
    Má to k sobě blízko. Třeba jeden internetový obchod, který prodává takové ty pitominky „bez kterých člověk nemůže být“ – různá držátka, loupače vajec a jiné kuchyňské nástroje, které většinou odložíte po jednom, dvou použitích a děláte to postaru, si neúčtuje balné a dopravné. Několikrát napsáno. Tak člověk něco, (většinou zbytného, jen se mu nechce běhat po obchodech), objedná a dojde k „pokladně“ zaplatit. A tam se teprve dozví, že musí objednat zboží tuším za 330 Kč celkem., jinak nelze. Protože oni tím šetřením obalů „chrání stromy“!!
    Ne, že by si mohl zaplatit dopravu. Ne, musí těch šuntů objednat za tři a půl sta. A to je na mě jako hadr na býka. Přerušuji nákup a nechávám „zboží“ v košíku. Můžou si své loupače pomerančů, škrabky na brambory a podobné „srolovat a zasunout“. Je to vlastně ekvivalent té bedničky zeleniny za 20.-
    Nátlak. Jako kdysi. Jeden si musel k půlkilu hovězího vzít i nějaké tlusté vepřové, jinak nic. Říkalo se tomu „vázání zboží“ a nebylo to povolené. Ale dělalo se to. (Dneska je to spíše naopak. K drůbkům nebo vnitřnostem čekají, že koupíte drahé kousky masa.)

    1. Potvrzuji.
      My máme v jednom šupleti příbory (a jídelní tyčinky), v druhém vařečky, nože a další náčiní – z toho všeho já používám jeden nůž (ostrý, mohu se jím oholit), ocílku (na ten nůž), stěrku (na vytření wok-pánve), podběrák, vařečku a škrabku. Ostatní náčiní se užívá málo nebo vůbec.

  5. Je celkem notoricky známo, že nejlepší reklamou je dobrá reference. Prostě když známí řeknou známým, že zrovna tenhle elektrikář je moc šikovný, nebo že párky od Dvořáka na trhu jsou sice dražší, ale naprosto perfektní, atd.

    Neřeknu nic převratného, když prohlásím, že reklama na mě většinou působí spíše jako antikoncepce. Výjimkou byly před lety dva čističe vzduchu na bázi elektrostatické elektřiny. Podlehl jsem reklamě a dobře jsem učinil.

    Jeden kamarád, majitel restaurace, mě naučil nakupovat v Makru zlevněné potraviny, mající zpravidla „termín splatnosti“ už jen dva či tři dny. Když se spotřebují prakticky hned, není to žádná hanba. Jen masa se to netýká.

    1. Dobré zboží se chválí samo.
      Každá liška si chválí svůj ocas.
      Ale to první přísloví je silnější.
      A ještě jeden obecně známý fakt: Dobré jméno se snadno ztratí, ale nesnadno získává zpět.

    2. To je známý fakt. Já si jednou (1990) nechal udělat vizitky – byla to móda a já neměl o kapitalismu ponětí. Víckrát jsem takovou chybu neudělal. Práci jsem si nikdy nesháněl, vždycky si mě našla sama. Dnes už některou zamítám, volno je mi nade vše. Kdysi mi kamarád (elektroinženýr, hrál a zpíval za socíku po alpských barech a lodích): profesionalita je přesnost a spolehlivost. … a to platí, víc to nechce, reklama (mi) je k ničemu.

      1. Mám podobnou zkušenost.
        U grafika jsem si kdysi dávno nechal udělat firemní manuál, součástí toho je i vizitka. Po čase jsem usoudil, že jediné, co skutečně využiju, je hlavičkový papír a vizitka, i překreslil jsem si je z návrhu do souboru, který se dá tisknout, a když je potřeba, natisknu si, hlavně ten hlavičkový papír.
        Vizitku dnes už téměř neužívám, výjimkou je Čína. Tam je předání/výměna vizitek společenský obřad a dělá to dobré přátele.

      2. U mě je to spíš invence a spolehlivost.
        Dodat práci včas a v dobré kvalitě a – u nás běžné – nešroubovat své finanční požadavky. Držet se smlouvy i když byla uzavřena třeba jen po telefonu.

  6. Používám vizitky, když někomu potřebuji dát kontakt na sebe. mail, telefony, adresu.
    Firemní už nebyly platné, tak jsem si nechal udělat soukromé, 1 000 ks. Takových 500 jich tam ještě mám. [;>/

    1. Byl jsem tam v 11:15 – 12:15. Pár lidí, jeden cyklista. Někteří jen projeli na kolobutach, někteří prošli kolem. Několik se jich zastavilo. Žádné květiny. Asi je tam dali už ráno. Nikdo, NIKDO se mě nezeptal, co znamená ta oranžovo-žlutá stužka na mé košili. Vyhuli jsem dvě cigára. Pak jsem si dal kafe v Palouku a jel jsem domů.
      Ostatně – dneska není státní svátek a osvobodili nás “Spojenci”, žádní Rusové.
      [;>/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *