by Ne, nebojte se. Neobjevil jsem v sobě herecký talent. Ale osud tomu chtěl, abych se dvakrát za život ocitl v divadle nikoli jako divák, nýbrž jako účinkující.
—ﬡ—
Jako divák jsem navštívil divadlo několikrát. Ostýchám se napsat – mnohokrát, protože ve srovnání s jinými to zase tak mockrát nebylo; jiní chodí do divadla jistě mnohem častěji.
V dětství se školou na řadu přišlo nejdříve divadlo Radost; už je to dávno a moc si nepamatuji, ale myslím, že jednou šlo o loutkovou hru na motivy Alibaby a čtyřiceti loupežníků, a jednou o Hrátky s čertem (Jan Drda). Také si pamatuji na pozdější první dojem z budovy Janáčkova divadla, kam jsem ovšem nešel na divadelní kus, nýbrž na koncert Sboru moravských učitelů. Můj milovaný třídní učitel (učil nás matematiku, tělocvik a hudební výchovu) byl jeho členem, a k návštěvě koncertu mne nevedla láska k hudbě, nýbrž obdiv k osobnosti pana učitele. – Psal se tehdy rok 1968 a pan učitel nás dlouho neučil, protože byl nahrazen svým konformnějším kolegou. S divadlem to nesouvisí, ale nedá mi, abych nezavzpomínal: vyhozením pana učitele ze školy naše kontakty neustaly. Trvaly mnoho, mnoho let; stihl jsem mu ještě představit svou manželku krátce poté, co jsem se oženil.
Smutek z nahrazení milovaného třídního jiným učitelem ale brzy přebil jiný zážitek: otec byl služebně vyslán do Egypta a naše rodina tam zanedlouho odletěla za ním.
—ﬡ—
První příběh o skutečném, opravdovém divadle vlastně není.
Československých expertů tenkrát v Káhiře bylo opravdu hodně; tak mnoho, že stálo za to založit při tamním československém zastupitelském úřadu základní devítiletou školu. Škola měla v každém ročníku jednu třídu a v roli učitelek (ó školství, ó feminizace!) stály manželky některých expertů, zpravidla ty, které měly k tomu či onomu předmětu nějak blízko. A tím se malými krůčky blížíme k mému prvnímu hereckému angažmá.
Československé komunitě se po vlasti pochopitelně stýskalo. Kulturních akcí, které by připomněly domovinu a tlumily náš stesk, organizovalo se poměrně dost. Přirozeně se jich účastnila také škola. A naše třídní, češtinářka, přišla s tím, že v rámci předvánočního představení naše třída zdramatizuje Nerudovu Romanci štědrovečerní:
Petr usne, sotva lehne;
sotva usne, sen se zvedne:
náhlé světlo po krajině
a tak jasno jako ve dne…
Zde je nutno učinit odbočku poněkud intimního charakteru. To se osmák zamiloval do své spolužačky a ona do něj. A zamilovali se tak moc, že je musela třídní k jejich lítosti rozsadit, každého do jiné lavice, a daleko od sebe. Ti dva ale přesto nějaký čas (i po skončení ZDŠ a návratu do ČSSR) tvořili pár. Ano, školáci se nám smáli, ale taky záviděli. Věděla o nás celá československá komunita v Káhiře, mezi prvními samozřejmě spolužáci a naše třídní.
Dramaturgie si žádá obsadit role vhodnými herci. Čtenáři už jistě dávno prolétli onen výše uvedený odkaz na Nerudu, tedy jen stručně: ve snu, který se Petrovi zdá, nosí vesničané Ježíškovi dárky. A jako jeden z darů mu na růžové pentli přivedou také Anduličku, aby mu dala sladké políbení. – Kolektivně bylo rozhodnuto, že v hlavních rolích budeme právě my dva, já a moje milá. Zahrál jsem si tedy Ježíška; má role byla nesmírně jednoduchá. Ležel jsem v jesličkách, přijímal dary a zejména líbal Anduličku. Moje milovaná spolužačka si zahrála Anduličku, i její role byla jednoduchá: dala se na pentličce přivést ke mně, načež já jsem – podle scénáře – obstaral vše ostatní. A to vše, prosím, pod pedagogickým dozorem.
Andulička se červenala, krásně voněla a moc jí to slušelo. Nasmáli jsme se všichni tak moc, že jsme pro smích občas ani nemohli zkoušet. Není snad ani třeba dodávat, že dramatizace Nerudovy básně měla úspěch.
—ﬡ—
Čas trhnul oponou a vítr změn nás zavál zpět do vlasti, a přitom i na střední školy – každého na jinou. Dalo se čekat, že dětská láska vyvane, což se také stalo. Přišly nové impulsy, nové příležitosti a nové výzvy, nové zájmy. Mezi těmi zájmy i střední škola utekla jako voda a byla tu náhle škola vysoká. Je to zvláštní, ale tehdy jsem si připadal mnohem dospělejší než teď… že bych už začínal dětinštět? Nu, vyloučit se to nedá.
Druhý příběh je opravdu divadelní. – Tenkrát psal se rok 1980 a Divadlo na provázku*) chystalo hru Zdeňka Pospíšila, Dlouhá cesta.
Než vykročím po paměti Dlouhou cestou, musím udělat malý úkrok stranou.
Divadlo na provázku patří mezi malé divadelní formy. Přestože i v mladickém věku vysokoškoláka jsem byl spolužačkami do klasického divadla (někdy téměř násilím) občas vytažen (třeba do Reduty na Hovory H s Miroslavem Horníčkem, a nelitoval jsem), teprve na Provázku jsem byl divadlem skutečně okouzlen. Jevištěm je nasvícený střed sálu, v přítmí, v temnotě na okrajích je hlediště, kulisy i hudba. Je to čistokrevná magie okamžiku a hereckého umění, umocněná vírem divácké pozornosti, ne nepodobnému pověstnému magickému kruhu křídou. A herec-čaroděj dokáže z této konstelace vydupat vše – radost, vášeň, smutek i démony, z nichž na diváka prší hrůza. To, prosím, není odsudek jiných divadel, já to tak prostě mám. Tak bezprostřední prožitek, tak intenzivní zážitek jsem jinde v divadle nepoznal. Balada pro banditu. Bramborový den. Jako tako.
A jak jinak – Dlouhá cesta.
—ﬡ—
Scénář hry napsal a hru režíroval Zdeněk Pospíšil, hudbu napsal (a jako jeden z hudebníků také účinkoval) Miloš Štědroň. Hovoříme-li o hlavní roli jakožto o představiteli klíčové postavy příběhu – pak v hlavní roli Žáka byl Václav Vostarek, herec původem z Brna; v roli Mistra – Karel Fiala, v roli žáka, který se právě stal Mistrem – Viliam Gago. A potom ještě několik lidí do epizodních scén a do komparsu, mezi nimi já. Dlužno podotknout, že kromě Václava Vostarka všichni účinkující byli neherci.
Hra vypráví fiktivní příběh chlapce, který zaklepe na bránu hypotetického kláštera, snad obdoby kláštera Šao-lin, a chce se učit – stát se Žákem. Divák byl do děje vtažen sugestivní hudbou Miloše Štědroně a úryvky z Tao-te-ťingu, které z nahrávky recitoval – doufám, že se nemýlím – sám Jan Přeučil. Asi nepřekvapí, že šlo právě o ten převod Tao-te-ťingu, který je mi dodnes nejmilejší.
Na Žákovo učení a zrání v klášteře, které vyplňuje téměř celý čas hře vymezený, krátce navazuje a k závěru představení míří příběh jiného, staršího a pokročilejšího žáka, který vykoná záverečnou zkoušku a stane se Mistrem, načež odchází z kláštera do všedního, moderního světa. V tom moderním, „našem“ světě vstoupí do konfliktu, který pro něj nakonec skončí tragicky. Hra končí návratem k úvodní scéně, kde Žák před branou prosí o přijetí do kláštera.
Jak už bylo řečeno, nikdo z účinkujících až na jedinou výjimku neměl žádnou předchozí hereckou průpravu. Zažívat na vlastní kůži přerod psaného scénáře do reálných scén, být „materiálem“ režisérské tvorby, to bylo úžasné dobrodružství – nic nebylo předem dáno, všechno se tvořilo „na place“; Zdeněk Pospíšil, tak jak jsem ho zažil, byl vpravdě divočák tvorby, jinak to neumím napsat (snad tím nikoho neurazím). To zajímavě kontrastovalo s Milošem Štědroněm, který na každou zkoušku měl pečlivě připravenou a předem nazkoušenou hudbu, kterou také živě hrál jako člen kvarteta. Jako součást komparsu jsem se na jevišti vyskytoval celkem zřídka, takže většinu času jsem byl vlastně divákem: díval jsem se ne zblízka, ale zevniř na dramatické dílo, a občas jsem si v něm i zahrál. – Kdo má takové štěstí? Suma sumárum – bylo to úžasné.
Pak přišla premiéra a řada repríz; kolik jich bylo, už nevím – ale dost. Dokonce tolik, že mi „herectví“ trochu překáželo ve studiu.
Potom Zdeněk Pospíšil utekl do zahraničí, přes Jugoslávii do Švýcarska. Od té chvíle se jeho hry přestaly hrát, a dál už je to jiný příběh.
Nebo není? Jak se to vezme… bezejmenné je počátkem Nebe a Země, pojmenované je rodištěm bezpočtu tvorů.
Každý konec něčeho je současně začátkem něčeho dalšího. Potkal jsem divadlo a divadlo potkalo mne. V mém životě to byla jenom krátká epizoda, ale následky trvají dodnes.
—ﬡ—
*) Divadlo se správně jmenovalo a stále jmenuje Divadlo Husa na provázku. Ale byla tu doba, kdy mezi lidem obecným přišlo do módy dopisovat na plakátech, divadlem vylepených, za zoologické označení vodního ptactva v názvu divadla literu „K“, a čárka nad sousední samohláskou vyskytla se už tak nějak zcela samozřejmě. Je nasnadě, že Divadlo HusáK na provázku nemohlo projít – i muselo divadlo na nějaký čas název pozměnit, aby se pak k názvu původnímu zase mohlo vrátit
Nu vida, jak na chlup stejné téma vychází od každého jinak.
Někdo ve vrších, jiný s fantazií, další s imaginací, jiný je surově faktograficky.
To byl docela dobrý nápad.
(Pochvala nic nestojí, je-li upřímná)
Nápad nebyl tak úplně můj, to Kocour & Ládik!!!
—
Ty vrše, to je asi překlep, ale představa je to kouzelná 😀
Já tam vidím zlatou rybku….
Moje Labuť vždycky tvrdila, že přebrept je něco jako nomen omen – člověk podvědomě řekne něco, co je blízké jeho nátuře, myšlení, aktuálnímu dění. Někdy to tak vychází.
Možná to platí i o překlepech?
P.S.: Ale nejsem rybář…. leč zlatá by se hodila do investičního portfolia. A k tomu ta tři přání…. joj, to by bylo veselo, i umíráček by asi zazvonil.
Alefe, Tvoje vzpomínka na divadelničení se mi pěkně četla. A ještě mne pobídla k následující poznámce: Když jsem aktivně provozoval divadlo, jako „rejža“ jsem měl nejraději, když jsme před 49 roky s mladými divadelníky, žáky ZDŠ, představení nacvičovali. Delší čas zkoušení představení by se nezasvěceným mohl jevit otravným až nudným, např. vyžadováním ukázněnosti u naučeného, ale i uvědomovaného a tím přirozeně vyslovovaného textu-myšlenky, nekončícím opakováním textu, souhra dialogů s jevištními akcemi… Myslím, že v krátkosti napsané může vystihovat podstatu divadelního tvoření. V něm se v neherci rozvíjí dost podstatný lidský potenciál. Navíc – divadelnictví je kolektivní tvorba a při zkoušení aktéry vede ke spolupráci, vzájemné podpoře, sdílení radosti z objevování sebe sama i ostatních bytostí.
Se stydím. 5 autorů má s divadlem čilé kontakty a já nic…. Prohrábl jsem paměť a našel jsem…. ve 4. třídě ZDŠ jsem něco hrál na internátě (měl jsem tykadla) a před kovidem jsem se ve Werkaréně účastnil natáčení Sněhurky (lední revue) jako nosič švestek pro režiséra Jaro Moravčíka a trpaslíky (na ledě jsme měli královnu, tehdy 17letou).. a nějakých představení Holiday on Ice a Cirque du Soleil, to taky vypadá jako divadlo, tam jsem byl i zákulisí.
A 2x jsem byl v divadle v Sun City na stejném představení (Beyond belief), ze zvědavosti. Něco na jevišti vybuchlo a po výbuchu tam stála jiná scéna. Zkoumal jsem to potom za oponou – za jevištěm byla hala cca 60m do hloubky, se šílenými aparaturami. Celé jsem to prolezl… ředitel divadla byl švagr čtvrtky.
Se nestyďte.
Mne se čilé kontakty naprosto netýkají. Nebýt Provázku, návštěvy divadla bych spočítal na prstech (obou rukou) – to je za 3×22 let celkem málo. Zásluhou Dlouhé cesty jsem byl v divadle víckrát jako kompars než jako návštěvník.
25.3463731S, 27.0988518E
https://mapy.cz/zakladni?source=coor&id=27.0988518%2C-25.3463731&ds=1&x=26.9060975&y=-25.9217015&z=6
Jižní Afrika? Co tam?
—
Aha, už jsem pochopil…
Nu vida, jak je svět malý, Slovan všude bratry má. Já byl v Pelindababě v Atomic Energy Corporation v roce 1993, kousek odtud. Taky to bylo divadlo, ještě bílá vláda. Ze Sun City jsem měl klobouk, ale kde je mu konec…
Nejlepší tanec/představení byl kolem samochodek 6 x 6 155 mm s prodlouženým dostřelem v LIW, součástí tehdy státního zbrojního koncernu DENEL.
Hezké vzpomínky, ale jiný příběh.
Možná někdy jindy… ale problém: Nikomu nevyprávěte svoje vzpomínky, nikoho nezajímají.
Nestáti se otravným dědkem.
Líbí se mi, že téma zabralo.
Já bohužel nic pořádného nenapíšu: Jednak jsem insider a tak jak se s divadlem znám příšerně dlouho, nepřipadá mi tam téměř nic divného a jednak neumím psát – na rozdíl od ostatních literárních kovářek a kovářů. Početl jsem si.
Nevadí, já myslím, že máte odpracováno. Vždyť to byl koneckonců impuls od Vás (a od Ládika!!!).
—
Suma sumárum – ano, téma zabralo. To je dobře; až se zase něco naskytne, vypíšeme další seminář 🙂
Mě to baví, jen doufám, že to bude bavit i ostatní.
Baví a rozšiřuje obzory. A všechno nej k tomu ďábelskému číslu.
Děkuji 🙂 S gratulací je třeba ještě pár dní počkat 😉
Ostatně, poblahopřát musím i já Vám, jsme na tom podobně. – Tedy přeji blaho, mnoho dobrého, a špatné pryč – aby ho bylo jen tak náznakem pro dobrý kontrast.
Taky děkuji, blaho právě jím a žlučník je pryč…
Já blaho právě srkám. – Včera jsem měl dva nápoje, čímž vzalo za své to Montero Tawny. Ale naštěstí právě doběhla týdenní lhůta, aby se mohl slít zázvorový likér. Je pokaždé jiný, vždy vynikající. Zbytek rodiny tvrdí, že je příliš silný (zázvorový), tak mi na něj nikdo nechodí.
Jste mladíci!
Zdraví jak dub. Veršotepec dokonce nosí z lesa klády!! Neskutečné! Ladíku, neserte mě!
Já budu mít brzy těch 22 tři a půl krát! Ta půlka z dvaadvaceti ledacos změnila.
Víte co je nejhorší? Že si člověk velmi dobře pamatuje, jaké to bylo, když měl těch 3×22.
Já budu bojovat. V 53 jsem začal běhat, abych byl v důchodu vitální – bo od 39 do 53 jsem na vytrvalost kašlal (předtím bylo kolo). Jenže jsem se nestaral o výživu a přivodil si průser, prý jsem měl 3 hodiny před koncem, před 3 lety. Pomalu se vysekávám (předtím jsem se 50 let vysekával z těžšího pr.). Už zase uběhnu dvacku po horách, při 106kg. Mířím k ultra. Předkové umírali v 90, tak nesmím zklamat. Ale hlavně si dělám zázemí, ať jsou lidi kolem v cajku.
Zdraví jak dub… musím se podívat, jestli mně neohnívá běl. Ale až ráno, teď už je tma a nic bych neviděl.
Na běl se raději nekoukej,místo toho pravidelně impregnuj.
Ale nezapomeň: jen jednu skleničku ( z jedné flašky) denně.
Jádro dubu vydrží ve správných podmínkách tisíc+ let.
… a neohrozí mě, kdybych občas vynechal?
Abych něco nezanedbal!
😀
Ohrozí. 🙁
Musíš pravidelně, je to jako se cvičením.
Když občas vynecháš (ze závažných důvodů), asi se nic nestane.
Ale neriskoval bych to.
Ten dub, co ho nesl Ládík na rameni přestal pít.
Proto uschnul.
Divadlo z okna:
https://ibb.co/R2f0MfW
https://ibb.co/SmBC2th
To je hezká fotka srnce, který právě oloupal lýčí z parůžků a má je krvavě červené.
A ještě mu tam kousky lýčí visí.
Mám v sobě několik nápojů a to je asi konec spojitosti. Naprosto nečekaně. To je nejhorší. Popřál mi i mistr čR v cyklistice a to mě vykolejilo. V tolika letech. A to jsem dnes začal běhat pahorky.
Raději si ověřte, jestli máte limitu zleva i zprava a jestli jsou si rovny… pak by se s tou spojitostí snad dalo něco dělat.
—
Jaký materiál jste do nápoje použil?
Můj zázvorový likér nějak ubývá – možná mi na něj chodí andělé.
Je to targusovice. Vím, že máte spory, ale to mě ne….. poslal bych video. Dám to do mailu. Nalévám já, po litru 50%.
Pahorek je na zahradě. Cca 110m dálka a 30m převýšení. Běžím, co to dá. Nahoře mám TF 90, ale dýchám, jak lokomotiva. Budu to dělat 10x dennně. Měkký terén, srny jako diváci.
Co je TF?
Tepová frekvence. Lékařský termín.
Měl jsem dnes schůzku s obch. zástupcem jedné známé firmy. Po chvíli měl dotaz: “kolik je vám let?” Použil jsem místní odpověď: 22, ale 3x. Asi myslel, že jsem puberťák. Což jsem.
Mám z dneška podobný zážitek, z běhu ze schodů.
—
Před pár lety… to jsem ještě tu odpověď neměl vymyšlenou, škoda. Jezdil jsem v Osvětimanech na prkně a byl jsem líný po dojezdu rozepnout vázání, tak jsem to, co už nešlo dojet, ke šlepru i s prknem doskákal.
Po hodině ježdění, šleprař: „…pane, kolik je vám let?“
Já, po vteřině zamyšlení: „Ale ani nevím, ono je to každý rok jinak.“ – Poma, stopa, vrchol, jízda…
Teď zima stojí za pendrek, na prkně už jsem nestál… tři roky? Jezdit daleko mě nebaví – strávím sezením v autě dvakrát tolik času jak na sjezdovce.
Člověk vymyslí v opici tolik věcí… ale pořád ví, že jsou 100% závazné. Život je krásný.
Lidi se mají pořád na co těšit. Mají to i zvířata?
To by se dalo zjistit – například v následujících třech krocích:
1. Vybereme vhodného pokusného jedince
2. Vyčkáme, až se tento ožere jak prase, což je zcela objektivně zvíře
3. V tomto stavu položíme mu otázku, zda se má pořád na co těšit
Odpověď by mohla být velmi zajímavá.
Odpověď natočte na telefon a odešlete družce pokusného jedince se stejnou otázkou.
Přátelé, už jsem konečně pochopil, proč si občas nerozumíme:
K narozeninám jsem dostal od kolegů několik lahví opravdu kvalitní vodky. Jednu jsme vypili na oslavě, ostatní jsem ještě neotevřel. To bude asi základní problém. Jsem totiž téměř abstinent. Ne z přesvědčení. Prostě to k životu tak nějak nepotřebuji.
Podle svých zkušeností vás musím podezírat, že to jste se tedy stal bohatým člověkem.
Moje víno a Labutina vodka…. to je kus rozpočtu!
Něco ušetřím, taky ještě pracuji jako externista, ale o bohatství se nedá mluvit. To vypadá jinak.
[;>D)
Může vám sem také poslat článek na téma Divadlo?
(někde jsem našel kontakt a zkusil emailem, ale nevím, jestli je použitelný)
Online verze mého článku je https://pi-alpha.org/Antroposoficke_Divadlo
(K napsání mě přiměla ta soutěž nebo výzva, kterou jsem tu našel…)
πα½
Kdo tohle neabsolvoval, byl ochuzen.
Myslíte Antroposofická divadla, psaní článku na zadané téma, nebo zkoušení poslat článek emailem? Nebo případně všechno tohle najednou…?
Možná kdo cokoliv neabsolvoval, byl ochuzen o tu zkušenost, ale na druhou stranu nemůžeme všichni absolvovat všechno, každý si svou cestu musí vybrat sám, a sklízet plody trpké i sladké…
πα½
Myslím to divadlo. Je potom ochuzen o možnost “zapadnout” do skupiny divadelních nadšenců. Psát článek nebo posílat text mailem může kdokoliv, o to nikdo nemusí být ochuzen. Je ale otázkou, zda se “divadelní nadšenec” cítí být obohacen svou zálibou a zda to pro něj není jen prostředek pro vyvyšování se nad ochuzené nebo domnělé ochuzené.
Já se cítím ochuzen o kladnou zkušenost s divadlem, nesetkal jsem se se ve správném čase se správnými lidmi (podle mých měřítek).
Ale naopak – byl jsem obohacen přírodou o kontakt s mnoha jejími divy, což zase jiní nedokáží ocenit, bo vůbec nemusí tušit, “kerá bije”.
Dobrý večer,
omlouvám se za laxní reakce. Doufal jsem, že o jarních prázdninách i já se budu flákat – a opak je pravdou.
—
K vašemu článku a jeho publikaci: mailem mi nic nepřišlo, ale podíval jsem se na odkaz výše. Snad se nebudete zlobit, když vás odmítnu.
Téma semináře bylo „Já a divadlo“. Článek by měl nějakým způsobem uchopit osobní, niterný vztah autora k divadlu. Váš text se sice týká divadla, ale osobního vztahu k divadlu je v něm, pokud mohu posoudit, málo; ve skutečnosti je daleko více o vztahu divadla a antroposofie, resp. o tom, jak antroposofie využívá divadlo k předkládání svého pohledu na svět a na člověka. – Proti tomu nic nemám, ale do semináře se to nehodí. Váš článek daleko více zapadá do formátu vašeho webu, který se antroposofii programově věnuje a kde už váš text publikován je.
Ok, myslím, že už si to tu stejně všichni přečetli, a vyjádřili se… Děkuji…
Můj web (pi-alpha.org) se Antroposofie dotýká jen velmi okrajově, mám tam o nich jednu nepříliš pečlivou stránku, tímhle jsem to snad trochu napravil a bude tam druhá… (zatím byl ten odkaz jen odsud, to napravím…) V galerii je toho víc, ale i tam to tvoří jen asi tak pětinu obsahu…
A článek je o mém vztahu k divadlu, hrávám tam občas diváka a dělám z toho fotografie… I to, že jsem tam dostal jen jednou tu jednu roli na čtyři řádky, má svůj význam… (Já bohužel nemám žádný vztah k žádnému dalšímu divadlu…)
Ten mail vám došel, ale asi jsem to popletl s tím „raw“ na konci, to jsem zkusil až teď, ono to funguje jen na těch dlouhých jménech a ne na krátkých, tak to se omlouvám…
(I z toho je ponaučení, že: všude je chyba… Pokud ji ještě nevidíte, něco jste přehlédli…)
πα½
(nebo tedy jestli jste můj email nečetl, tak vám ho sežral mailový program a vyhodil do spamu? Třeba google a někdy i seznam mě rovnou hážou do spamu, jsem persona non grata, disident… Ale předtím si sáhnul na tu url, co jsem v tom poslal, ta nikde jinde nebyla… Na serveru je access log, ale místo ip adresy tam je hash, aby z toho ty adresy nešly zpětně zjišťovat, kdyby mi na to někdo přišel… Na hostingu v Holandsku už je ten log dávno pryč, tam roluje denně a asi to nikdo nečte… Ale když někam pošlu odkaz na článek, tak se aspoň podívám, jestli si to někdo otevřel, nebo jestli to nějaký robot zablokoval po cestě…)
πα½
Víte, na tom mém webu jsou nyní asi hlavní součást nápisy na Slunci a články o tom…
Je to událost tisíciletí, ale všichni to vytrvale ignorují… (Is6:10)
V podstatě jen kromě těch Antroposofů – těm když jsem (jen) některým o tom říkal, tak s tím nemají žádný problém, prostě tam nějaký anděl píše nápisy, no a co? A také je to nezajímá…
V různých novinách občas vydám článek, přečte si to pár tisíc lidí, a ani jednoho nenapadne to šířit někam dál a spustit řetězovou reakci a pomoct mi prolomit informační blokádu…
Je to škoda (Is6:11)…
(což jsem nečekal ani tady… tady jsem napsal jen článek o divadlech… vás pár to tu stejně nevytrhne…)
πα½
To máte pravdu. Tady to nikdo nevytrhne, tady už jsou všichni staří a unavení životem. Tady už nikdo nemá sílu trhat, leda snad Godotův pes.
Musíte burcovat mezi mladými, to má budoucnost.
Lidskomoudré divadlo bude jistě o hodně lepší, než lidskoblbé. Dělal jsem před 20 lety topení do waldorfské školy a bylo úplně stejné, jako do školy se starým blbým systémem výuky.
Sebevědomí je pěkná věc, ale sebevědomý blb by neměl být na vedoucím místě.
V práci se občas bohužel setkávám s žáky (i pedagogy, dají-li se tak nazvat) waldorfských škol. Oč mizernější vědomosti, o to větší sebevědomí. ONI vs. bezvýznamný plebs všude kolem.
Stejnou zkušenost a názor mají i podstatně mladší kolegové.
To jsem rád, že jsem normální blb. Myslel jsem, že protipólem antroposofie je antropoidiocie. Ale je to (překvapivě) teosofie. A předsedou teosofického spolku byl Štajner, který byl potom i předsedou antroposofického spolku a zakladatelem waldorfské metody výuky dětí. Nakonec možná mohu být i rád, že jsem byl o něco ochuzen.
Oni nejsou zaměření na získávání vědomostí, ale spíš asi na výtvarno, na lidskou duši…
(A ovšem také na vědomosti, které jsou normálním žákům v našem ateistickém systému upřeny… Třeba na duchovní souvislosti dějů…)
A když jsme u divadla – kde se děti v normálních školách učí hrát divadlo? Občas někde, ale málo…
πα½
Aha…..
StK: AHA!
Proč takový nick? Já to čtu jako papul, po ostravsky.
„Oni nejsou zaměření na získávání vědomostí.“
Ano, toho si nelze nevšimnout.
Budoucím lékařům, konstruktérům, elektrotechnikům apod. se jistě budou hodit znalosti o výtvarnu a lidské duši. K čemu biologie, fyzika, matematika, že?
Až se jim ucpe odpad na WC, spolužák zajisté problém zmírní objasněním duchovních souvislostí. Anebo pro rozptýlení sehraje divadelní scénku a zkrátí tak čas čekání na někdejšího fuj fuj „normálního“ žáka, vyučeného instalatéra.
Pane pí alfa půl, odeberte se do háje zeleného, prodchnutého duchovnem.
Originalita z toho nicku přímo tryská! [;>))
Profesionální deformace: Power amplifier (polovýkonový).
Co mi řekl strejda Gůgl:
https://en.wikipedia.org/wiki/P.A._Semi
Je to firma, která vyrábí semikonduktory. Předpona „semi-“ znamená něco jako „mezi-„, „polo-„. Coje to konduktor, to nevím, konduktér (průvodčí, tzv. „štíplístek“) to asi nebude, jdu do slovníku.
Slovník vede zase na průvodčího, ale taky na hromosvod. Tam bude něco s vodivostí. Že by tam vyráběli poloviční průvodčí, to by asi moc nevydělali.
Zkusím zadat „semiconductor“ – a hele: polovodič!. Jak to, že mě nenapadlo zeptat se rovnou?
Já budu hádat: majitel nicku P. A. Semi vlastní Teslu Rožnov a vyrábí germaniové diody 🙂
Úplně jsi mě zmátl. To se mi stává a často připomene nějaký kreslený vtip. V tomto případě, ani nevím proč (není v tom nic osobního) Vladimíra Jiránka s jeho typickými postavičkami:
„Tak vy jste, drahá, tisková mluvčí mého muže? A já hloupá myslela, že jste kurva.“
Asociace jsou jsou hrozné svině, čert aby se v nich vyznal. Na můj vkus je mozek až příliš autonomní.
O polovodičích měl kdysi v T-magazínu krásný článek Miloš Zeman, tehdy ještě bez funkce a článek se zabýval prohlášením tehdejší Strany a Vlády, že se přece nebudeme zabýval polovodiči a počkáme si až na „celovodiče“. (Smysl pro humor měl Zeman vždy.)
V kopírovací službě byla ten den fronta a každý v té frontě držel v ruce inkriminovaný magazín. Nebylo ho třeba, obsluha kopírky už měla pod pultem ten článek namnožený.
Bože, jak já jsem starý…
Kopírky nebyly volně k dispozici, přidělovaly se, počítače zaplňovaly často celé patro budovy, nebyly mobily (ani hloupé) a o „internetu“ se psalo, že něco takového v USA je, ale že to nemá mimo armádu a některé univerzity naději na úspěch.
Prvně jsem internet viděl ve Slušovicích u Čuby. Vytáčený. Ukazoval v „real time“ provoz přívozu mezi dvěma břehy jednoho norského fjordu. Graficky! Na řádku, tvořeném znaky rovnítka se nesmírně pomalu pohybovalo písmeno U.
Asi takto Stanice A================U====Stanice B.
Bylo to dobrodružné, asi jako když jsem si postavil jednolampovku, zapnul do sítě a zachytil na ni místní stanici Ostrava-Svinov 197 m.
Škoda, že jsme se nedočkali konce cesty přívozu. Čubovi lidé nás nahnali na oběd do prosklené restaurace na Závodišti. Zdarma.
A prý „není oběda zdarma“.
Je, já jednou jeden dostal.
Nitky vedou do Brna.
https://www.salto.cz/produkty/bezpecnostni-reseni-palo-alto-networks
Anebo vlastní louku a někdy pase mi ovce, jindy je pase mu či jí, případně pase nám všem.
Louky už jsem prodal, škoda…
(v podstatě jsem tím sponzoroval svůj překlad třetiny Bible z hebrejštiny do češtiny, byly to skoro čtyři roky práce… V době, kdy v programátorské firmě na zdravotní software, kde jsem skoro 20 let dělal, už jsem tou dobou v podstatě pomalu končil a práce už bylo málo, a výzkum Sluneční fyziky, na kterém dělám dlouhodobě, je nevýdělečný… což zmiňuji, abyste se nemýlil, že jsem zaměřený jen na humánní obory… a abyste se nemýlil s tou hebrejštinou, jsem čech, křesťan, nejsem žid, naučil jsem se to sám z učebnic a srovnáváním překladů…)
πα½
A ovšem na těch loukách občas pásli ovce ti Antroposofové (ne mně, to byly jejich ovce), ale pak už to radši sklízeli traktorem, skládali jsme to do stodol (i spolu s těmi studenty, mají tam ke studiu i praxi na venkově na statku, jen občas), a ovce, kozy a krávy mají radši v ohrádce na druhém konci vesnice…
(ony ty ovce občas utekly z „mobilního“ oplocení a okolní vesničané si stěžovali, asi na okousané keře, nevím přesně… ono je zas občas trochu problém ty ovce svěřit pražským studentům…)
πα½
Vážený pane PASemi, tady to nerozeserete.
Snaha dobrá, výsledek nula.
Inu, ještě že jsem to v té Wikipedii nenašel včas…
Je zajímavé, že někdo neví, co je „semiconductor“ nebo „polovodič“… To bude zřejmě to kvalitní konvenční vzdělání…
@veverka – inu, jeden ze studentů té Akademie je truhlář, a postavil si dům ze dřeva a slámy (zdi), je to zajímavá stavba, patrová, bydlí tam s rodinou… A neměl problémy ani s vodovodem… Jeho syn (také studuje waldorfskou školu) si v 10 letech vykoval meč, pořádný železný, asi metrový, mají výheň… Kromě lecčeho dalšího… (spíš jsem jim říkal, že by se tím děcka mohla zranit, že dřevěný by byl lepší…)
Další studenti té Akademie vedou velkou truhlářskou dílnu a zaměstnávají postižené lidi… Také jezdí stavět dřevostavby, jsou zajímavé…
Ale je třeba uznat, že na různé obory je potřeba různé vzdělání, a tohle Antroposofické rozhodně není pro všechny…
(A ještě podotknu – já nejsem Antroposof, ani jsem tam nestudoval… Ale jsou to mí přátelé…)
πα½
🙂 To se nedivte. Já jsem celý svůj život v žádné ze svých profesí skutečně anglický název pro polovodič nepotřeboval a tady jsem se s ním setkal poprvé. Mimochodem, neznat cizojazyčný název není totéž jako neznat obsah pojmu vůbec, to by byla úvaha poněkud ukvapená.
—
Ale inspiroval jste mne. Až si budu příště vymýšlet nový nick, zvolím třeba Yu Yingli.
Budeme tady mít svého přednášejícího profesora.
Někdo přece musí nedovzdělancům ukazovat směr, no ni?
To bych řekl, že Alef Nula je nejen originálnější, ale i zajímavější…
To totiž zavání Matematickou Magií…
https://en.wikipedia.org/wiki/Aleph_number
In mathematics, particularly in set theory, the aleph numbers are a sequence of numbers used to represent the cardinality (or size) of infinite sets that can be well-ordered.
(V matematice, zejména v teorii množin, čísla Alef jsou sekvence čísel používaných k reprezentaci kardinality (nebo velikosti) nekonečných množin, které mohou být dobře seřazené….)
The cardinality of the natural numbers is ℵ 0 …
(Kardinalita přirozených čísel je Alef nula…)
Tedy počet všech přirozených čísel…
V české wikipedii to je
https://cs.wikipedia.org/wiki/Funkce_alef
Dále je zajímavé, že znak ℵ Alef, který vypadá tak trochu jako swastika (záleží na fontu), má v unicode hodnotu א … To jsem ani předtím nevěděl, já když už to používám tak spíš v hex א …
πα½
„Alef Nula“ skutečně ukazuje na mé řemeslo. Ale „Yu YingLi“, ve znacích 预应力, ukazuje také na řemeslo (moje druhé), a ještě něco navíc. Nebyl by to věru špatný nickname.
Vidět v písmenu א svastiku, to si žádá mohutnou fantazii. Ale když odhlédneme od pokřivené interpretace svastiky, na kterou ukazujete číslem 1488, je svastika analogií monády. A ta je mi bližší.
—
Vidím, že Godotův pes už začal trhat. – Tak jen připomenu, že co Tao zasadí, nelze vytrhnout 😀
Vážně: zkuste burcovat mezi mladými. – Jo, abych nezapomněl: překlad je překlad, ale česky se o množinách, které zmiňujete, říká, že jsou dobře uspořádané, ne seřazené. Seřazené jsou vagóny na nádraží.
…
Dále je zajímavé, že znak ℵ Alef, který vypadá tak trochu jako swastika (záleží na fontu), má v unicode hodnotu 1488 … To jsem ani předtím nevěděl, já když už to používám tak spíš v hex x5d0 …
Scalop?
Spíš ne.
口腔腹泻
IQ > 100
Sebevědomí je pěkná věc, ale sebevědomý blb by neměl být na vedoucím místě.
Ale tohle je přece pravidlem! Podívejte se na politiky! Jen výjimky to potvrzují!
Máme doma jeden návrat z Mexika a tímto je nějaký papul zapomenut.
Mimochodem, nějaké info z Mexika by nebylo?
ad SK 19:24:
I vedoucí místo musí někdo zastávat. To je největší řehole – práce s lidmi. Školit ignoranty a nevzdělance.
Papul může být můj stalker “skořicové sako” z dávných dob. Umí gůglit.
Vida. Na skořicové sako už jsem zapomněl. – Však je to taky doba, poslední výskyt byl u Vidláka na starých Kydech, ne?
Toto asi nebude ten případ…
OT – zkouška „postimg“
https://postimg.cc/kRFf0jPv
Nasbírat, nasušit a darovat naší vládě.
Muchomůrky jsou jediné houby, které najdu. Bohužel se nedají jíst, možná jen jednou. %))
Hezké muchomůrky.
Takové sbírala moje babička.
Nakrájela na talíř a zalila mlékem.
Mouchy se na ně slétaly a pily mléko.
Tím se otrávily a bylo po nich. Taková ekologická mucholapka.
Jednou někde četla, že když muchomůrky červené se 3x vyvaří v mléce, jsou jedlé.
Tak z nich udělala polévku. Pro jistotu ji jedla sama a přežila to bez problému.
Jedlé jsou nohy. Jinak v naší oblasti kamarádí s hřiby smrkovými. Kde je muchomůrka, tam je pravák.
Prokristapána.
Netroufla bych si jíst ani nohy, ani celé muchomůrky třeba desetkrát vyvařené v mléce.
Čím to ? Jsme dnes méně důvěřiví, méně odolní – nebo je to jen moje osobní odchylka od normálu?
Jen aby se toho nechytila brusel…
Ještě pokus z mobilu:
https://postimg.cc/gx2JCnbC
Ještě zkouška z Pentaxu
https://postimg.cc/H8gf8Zwf
Ten je pěkný…! A jak ostražitě kouká!
Možná těmi zkouškami myslel, že tu ten obrázek bude přímo vidět?
Jako jsou třeba obrázky v diskuzi od čtenářů vidět na Pokecu:
https://www.pokec24.cz/blog/jak-na-ne/
Na to se dá do WordPress doplnit plugin WpDiscuz, má to lepší editor na komentáře a zobrazuje i takhle externí obrázky třeba z postimg …
Používají to postupně i různé další weby, třeba bornova.pub …
(akorát vám tu z toho pak diskutující udělají spíš omalovánky, než literární diskuzi…)
@Godot 9. 2. 2024 (23:08) – já tu nikoho „nerozesírám“, jen tu diskutuji… Je mi líto, pokud vás to rozesírá…
@Alef Nula 9. 2. 2024 (22:17) – ohledně „Tady to nikdo nevytrhne“ – já tu jen psal o tom divadlu a odpovídal na námitky, a když jste odpověděl o mém webu, tak jsem to jen na okraj vysvětlil…
πα½
S vámi PApůl bych ale na kafe nešel. Máte hodně přátel?
Piju spíš čaj…
Koho znám osobně, obvykle si celkem dobře rozumíme…
(zas se ale obvykle s lidmi nebavím o politice, když vím, že je to nezajímá, a občas s tím je problém, protože je to dnes dost vyhraněné a rozpolcené… tady jsem také skoro nic nepsal o politice…)
Akorát tady v Praze (bydlím tu přechodně asi dva roky) mi tu mladí lidé říkají Džízs a nemůžu jim vysvětlit, že jsem Semi… (ale přišli si na to sami, já jsem se tak nikde nepředstavoval…) Starší lidé mi říkají jen Dobrý den, zdravíme se tu na potkání, zejména v parku, kde venčíme psy… (anebo se bavíme o psech… jak s kým…)
Jenže do hospody nechodím, nebo na jednu malou kofolu… Vy jste tu psal, že jste jako „abstinent“ vypil láhev vodky k narozeninám… Já naposled vypil dvojku vína před sedmi lety, měl jsem z toho celý druhý den kocovinu, mám asi něco s játry…
(mimochodem – ti mí přátelé Antroposofové také nepijí alkohol, ani na Silvestra ani jindy… a výborně se umí bavit i bez toho…)
(V dnešní době pod články na internetu bývá velmi mnoho Monologů, člověk napíše komentář, zavře to a jde pryč… Já se snažím vést Dialog…)
πα½