by Jsem ten nezdárný jedinec, který sem k Alefovi pořád tahá politiku. Někdy se ji snažím zahalit do nostalgie snad i s náznakem jakési pseudopoetiky, ale politický základ zůstává.
Před nějakým časem jsem zde publikoval tohle:
https://www.litterator.cz/pribehy-ktere-zmizi/
Teď mi to nedá, abych ze vzpomínek nevytáhl cosi, co má vztah k aktuálnímu dění – sjezdu sudeťáků v Brně.
Jak už jsem psal, moji novosedelští prarodiče byli zcela obyčejní, tzv. prostí venkovští lidé. Šumavské podlesí, na jehož okraji žili, nebylo v minulosti nikdy součástí tzv. Sudet, osídlení bylo echt české, Němci tu žili v množství velmi menším než malém a venkovští lidé s nimi přišli do významnějšího styku počínaje 15.3.1939 – ale to pak stálo za to! Ostražitost vůči nim, snad až nenávist, nevykořenily ani tři desítky poválečných let.
I stalo se, že někdy v polovině sedmdesátých let minulého století zastavil před domkem prarodičů automobil západní výroby s německou SPZ a z něj se vybatolilo několik postarších občanů, z nichž jedna dáma se lámanou češtinou dotazovala, zda zde žijí nějací Hudcové, jak ji nasměrovali lidé na návsi.
Ukázalo se, že Otylka, což bylo její jméno, byla vzdálená příbuzná, která se s rodiči v dětském věku, dávno před válkou, snad ještě za Rakouska, vystěhovala do Německa. Vyvinulo se z toho občasné přátelství, co já už vím – snad s periodicitou přibližně jedenkrát ročně? Samozřejmě jezdili Němci k nám, kdepak my do ZÁPADNÍHO Německa….
Německá, podotýkám že zcela nesudetstká, ekipa se rozšířila i na mladší generaci a s úsměvem vzpomínám, kterak nás navštívil v Plzni mladý manželský pár s chlapečkem jménem Torsten (to se nedá zapomenout), poprvé za železnou oponou. Vzali jsme je do pivovaru, spali pak u nás sice neplánovaně, ale to tvrději. A onen mladý muž, možná vyděšený západní propagandou, si dal boty pod polštář. Nejspíš, aby o ně nepřišel.
Tak to velmi přátelsky probíhalo několik let, až do zlomové návštěvy někdy začátkem let osmdesátých. To byla členkou německého výsadku nově i velmi noblesní dáma věku tak kolem sedmdesátky a pronesla několik vět, které Otylka neprozřetelně přeložila. Madam totiž označila za největší zločin Čechů, spáchaných na Němcích, vraždu tak skvělého, chytrého a moudrého člověka kadlubu až renesančně humanistického, Reinharda Heydricha.
Babička uměla být ženskou „od rány“, vyskočila jako čertík z krabičky a za velkého křiku vyprovodila všechny Němce z domu až za vrátka s tím, aby už nikdy nejezdili. Nevím, zda učinila správně/spravedlivě, ale dost mi to potvrdilo, že Němci měli, alespoň tehdy (dnes nevím) toho führera stále pod kůží, stejně jako my rezidua nenávisti vůči nim.
Teď sudeťáci v Brně? Celkem dobře to oglosoval Alex Švamberk na Novinkách:
Takže se omlouvám, příště (slibuji) napíšu něco, co sem skutečně patří.
https://www.facebook.com/share/18aHLAh6HK/?mibextid=wwXIfr
Když zadáš do vyhledávače heslo „Sudeťáci“ a přepneš na Obrázky, prvních několik řádků je to samá Posseltova podobizna. To je exemplář, neskutečné.
Při pohledu na Posseltovu tělesnou stavbu mě napadla myšlenka, tématicky náležející do oboru fitness. Existuje cvik (jeden z náročnějších), tzv. „pistol squat“ – česky bych to nazval dřep na jedné noze s přednožením (volnou nohou). Zavedl bych i méně náročnou disciplínu, tzv. Posselt squat: sedneš si a necháš to tak, nevstáváš.
To se mnou nemluví.
Před hodinou jsem domíchal zvuk pro videozáznam naší premiéry „Velryba“.
Posselt je čučkař!!
Jeseníky Sudety byly, jednoznačně.
Ale mé osobní zkušenosti jsou trochu jiné. Němci tam v Heřmanovicích byli jen velmi staří nebo velmi mladí, prostě ti, které Áda neposlal na frontu – a vdovy po těch, které poslal.
Jsem navíc čtvrtinový Němec – prateta v Drážďanech, prastrýc někde u Stalingradu pod zemí.
Když tam naši v roce 1954 koupili dřevěnici na prázdniny, oba pracovali v divadle, t.j. platy na skromné přežití – tak když se objevila možnost koupit nemovitost za jeden měsíční plat sboristky neváhali. Bylo to sice daleko, 100 km, ale všechny cestovní lístky (tramvaj, vlak do Opavy, vlak do Krnova a autobus z Krnova přišly, pokud se nepletu na 17,90 Kčs za osobu) a to byla i pro umělce částka docela snesitelná. Ale cestovalo se skoro celý den.
V divadle jsou totiž prázdniny, 6-7 týdnů se nehrálo a my, děti, jsme potřebovali změnu vzduchu jak sůl. V Ostravě bylo tehdy velmi hnusné ovduší. Když koncem století fabriky přestávály kouřit, občas jsme se ženou konstatovali, že kdyby na nás tehdy imperialisté použili nějaké bojové plyny, tak bychom maximálně konstatovali, že se nějak hůř dýchá.
Ale o tom jsem nechtěl psát. Chalupa byla, jak jinak, po vystěhovaných (odsunutých) Němcích a v okolních chlupách, které nebyly prázdné, žili Němky, stařečci a děcka. A ti kolem nás chodili, jako bychom je mohli pokousat. „Kriskot“, oči k zemi a pryč.
Za nějakou dobu pochopili, že je nebudeme vraždit ani udávat a naši, tehdy všichni uměli trochu německy, (tak jak naše generace umí trochu rusky a současná anglicky) šli, jesli by si nemohli od těch starousedlíků koupit mléko, vejce, máslo.
Mohli, ceny byly o malinko větší než ve Smíšeném zboží“ dole ve vsi u silnice, ale kvalita byla nesrovnatelně lepší. Na mléku se tvořila přes noc skoro na prst silná vrstva smetany, vejce byly o polovinu větší než ty z obchodu a na to, že máslo je solené si člověk zvykne. Prostě se nedávalo pod med. A podmáslí bylo zadarmo, protože je to vlastně odpad. Takže se vyvinulo normální sousedské soužití „měšťáků“ a vesničanů.
Jednou jsem viděl, jak se můj táta a děda o něčem baví se starými Grossovými a hrozně se přitom smějí.
Táta tak tak přežil německý koncentrační tábor, bez několika zubů a několika polámanými žebry. Když se Grossovi vzdálili, zeptal jsem se ho: „Tati, jak se nima můžeš bavit, když tě právě Němci málem zabili!!“ A na to mi táta odpověděl třemi slovy, které mám jako krédo po celý život.
Řekl: „Tihleti to nebyli!“
Použil jsem to krédo znovu, když k nám začali za Jelcina, když byl v Rusku šílený nepořádek, utíkat Rusové. Kumštýři, všichni perfektně profesně připravení, takže záhy zaujali přední místa v souborech opery a baletu. K velké nelibosti našich kumštýřů.
Jedna baletka se nastěhovala do našeho domu v Ostravě. Malá, tichá, skromná – ovšem pokud nevyšla na jeviště. To se pak strhl uragán. Přesně řízený. Obecenstvo aplaudovalo ve stoje!
Bydlela ve čtvrtém patře s mužem, který toho taky moc nenamluvil. Jednou, těsně před Štědrým dnem jsem si řekl, že se s ní nikdo nebaví a že ji asi bude smutno, tak jsem naložil talíř pár kousků cukroví (pekli jsem si ho doma sami) a donesl dolů s tím, že oni sice slaví pravoslavné Vánoce jindy, ale my už máme napečeno, tak ať si pochutnají. Ta malá ženuška se náhle rozplakala, děkovala a děkovala a když se pak dostala do Ruska, dovezla nám spoustu dárků.
Protože ano, v osmašedesátém jsem se musel (nejen já) naučit rozlišovat ruskou a sovětskou kulturu. Tu sovětskou jsem pochopitelně neměl rád, byla to taková táhlá primitivní agitka. Ruského umění si ovšem soudný člověk musí nutně vážit.
Ale ta reakce, tehdy už primabaleríny, mě dostala. Nějak mě ten vztek na CCCP přešel.
Protože „Tihleti to nebyli!“
Velkorysost je riskantní záležitost, ne vždy přináší úspěch.
Tihle to nebyli, ale Němci jsou naše prokletí už tisíc let.
O Rusech se to tvrdit nedá.
Inu, jako obvykle je to kus od kusu jiné.
Setkal jsem se s německými studenty divadelního oboru, kteří k nám těsně po převratu 1989 přišli dobrovolně a sam inscenovat Orwellovu „Farmu zvířat“ – a jednali s námi jako s primitivy, kteří napreosto netuší, jak se dělá divadlo.
Svoji mizernou němčinou jsem je nakonec poslal do p*dele. Začali se chovat o něco málo lépe, ale všichni jsme byli rádi, když po dvou ne moc úspěšných představeních odjeli zpátky „nach Heimstätte.“ Byli to „východní“ Němci.
V dobách, kdy jsem byl mladík cca na střední škole, ještě se jezdívala v Brně Velká cena. Neměl jsem to moc rád; Brno bylo přecpané „dederóny“, ti byli samozřejmě nalití zdejším pivem, v alkoholovém opojení to z nich lezlo: čechiše švajne, dasis ales unzr.
Kdo ví – možná odtud pochází můj poněkud… řekněme rezervovaný vztah k tomu jazyku (a etniku).
Ale auta dělají dobrá – tedy, dokud nezačali blbnout s grýndýlem.
Naši koupili chalupu v Podlesí u Světlé Hory až v 1964, za 3600Kč. To už němci byli pryč, v okolí žili osídlenci od Nového Hrozenkova a Hluku. Našel jsem po nich jen rezavou pistoli a v domě byl otevřený litinový trezor. Před námi tam byl Národní výbor. V roce 1968 se to prodalo a koupilo se moderní stavení, vyrostlé těsně před válkou, tamtéž, za neskutečných 14tisíc. Rodiče byli úředníci. Německá jména tam neměl už nikdo, až dnes začínají ožívat. Najednou je to Wiedergrün.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Podles%C3%AD_(Sv%C4%9Btl%C3%A1_Hora)
V práci mám poměrně dost mladých kolegů +/- 25 let, VŠ, až na nepatrné výjimky humanitního směru. Ten brněnský sjezd je vůbec nezajímá.
—-
Všimli jste si, že už rozkvétají šeříky? Dva týdny „před termínem“.
Glosa geograficko-historiograficko-lingvistická
V dnešní české publicistice je výraz Sudety užívaný nepřesně, jako označení veškerého dříve německojazyčného prostoru. Tím, že se užívá označení Sudety teritoriálně nepřesně (nevědomě, účelově…), přebírá se germánská nacistická ideologie (Sudetenland). Po roce 1945 bylo označení oficiálně zakazované.
Antičtí autoři Ptolemaios a Strabón zaznamenali v popisu budoucího česko-moravsko-slezského území původní keltské označování, a to – oblast, kde je dnes Šumava v keltštině Gabreta silva/sylva – les kozorožců a Krušné hory – Sudéta silva/sylva, les kanců (původní keltský výraz označoval jen Krušné hory a později, tak je to v polštině, výhradně pruh pohoří od Krušných hor po Jeseníky). Když se dnes říká/píše, že Sudety jsou i Šumava, není to neutrální, ale geograficko- historiograficko-jazyková mrva.
Konstrukt „sudetští Němci“ se poprvé objevil r. 1903 (Ralf Gebel: „Domů do říše“; Konrad Henlein a říšská župa Sudety (1938 – 45). Ecce homo, Praha 2018.
To je velmi dobrá poznámka. Tyhle věci jsou obecně velmi málo známy, i pro mne to byla novinka.