Vědci tvrdí, že…

Jako asi každý zavilý čtenář se rád občas vracím k oblíbeným knihám. V posledních letech se k nim řadí i Wofganga Behringera „Kulturní dějiny klimatu – Od doby ledové po globální oteplování“ (Paseka, Praha a Litomyšl 2010, německý originál byl vydán v roce 2007 v Mnichově). Autor ve skutečnosti zkoumá klima v daleko hlubší minulosti, než jen od doby ledové – až cca 2,6 miliardy let nazpět. (Mimochodem – je to hezká knížka i knihařským provedením).

Upozorňuji, že tato moje stať, postavená především na obsáhlé citaci z uvedeného díla, nemá být příspěvkem k diskusi, zda k tzv. globálnímu oteplování dochází či nikoliv, či dokonce zda k němu dochází zásadně vlivem člověka. Od tohoto tématu se momentálně distancuji, nechci o něm debatovat.

Chci pouze poukázat, že když „vědci tvrdí, že….“, je třeba být velmi ostražitým. Ne snad tolik při hodnocení jejich měření a zjištěných dat, ale především jejich interpretace a vrcholná obezřetnost je na místě v prognózách. Zde si dovolím citaci z (jiné)Knihy:
„A vskutku, pod náspem válel se vyzývavě nočník a potlučeným emailem, rozežraný rzí, mezi střepinami hrnců, kteréžto předměty, nehodící se již pro domácnost, ukládal zde přednosta nádraží patrně jako materiál k diskusím archeologů budoucích věků, kteří až objeví toto sídlisko, budou z toho magoři a ve školách budou se děti učit o věku emailovaných nočníků.“

Dále musím upozornit, že se zaměřuji jen na jednu (a navíc nikoliv nejdůležitější) kapitolu celého díla, a tudíž ji trochu (ač nerad) vytrhávám ze souvislostí. Pokud vás mnou vybraná část zaujme, jistě nebude problém navštívit knihovnu a přečíst si knihu celou.

Nuž, nyní k věci.

Na str. 248 se píše:
————————

Objev globálního oteplování
„Potom co se v šedesátých letech dvacátého století ještě o nebezpečích, která přinese blížící se nová doba ledová, jen šeptalo, jen o desetiletí později bylo objeveno, nebo lépe řečeno znovu objeveno globální oteplování. Neboť již na počátku 19.století si francouzský fyzik Jean-Baptiste Joseph, baron Fournier (1768 – 1830) kladl otázku, na čem se zakládá teplota Země. Fournier poznal, jaký význam má zemská atmosféra, kterou srovnal se skleníkem, protože udržuje část tepla, které přinášejí sluneční paprsky. Existenci tak zvaných skleníkových plynů objevil v roce 1859 irský fyzik John Tyndall (1820 – 1893), který zjistil, že zatímco hlavní součásti vzduchu kyslík a dusík sluneční záření propouštějí, v případě oxidu uhličitého je tomu naopak. Tyndall odvodil, že to způsobuje oteplování země a existenci života. Byl přesvědčen, na základě tohoto efektu je možné vysvětlit, proč v dějinách země docházelo ke kolísání klimatu, přičemž měl na mysli velké doby ledové, které se právě tehdy staly předmětem kontroverzních diskusí. Tyndall soudil, že úbytek vodní páry v atmosféře způsobil pokles intenzity skleníkového efektu, a tím ledové doby.

V roce 1896 upozornil pozdější nositel Nobelovy ceny za chemii August Arrhenius (1859 – 1927) na problematiku rostoucích emisí CO2, k nimž dochází během industrializace. Také on se místo o vytváření pochmurných prognóz zajímal o interpretaci procesů ochlazování. Krátce předtím anglický geolog James Croll vyvinul teorii zpětné vazby (feedback theory): růstem ledovců se zvětšuje zpětné vyzařování slunečního světla do vesmíru, čímž nastává ochlazení, které způsobí změnu směru větrů a oceánských proudů. Croll objevil efekt albeda a začal pracovat na komplexních klimatických modelech. Se začátkem ledové doby šly již věci samospádem. Arrhenius vypočítal, jaké následky by mělo snížení atmosférického oxidu uhličitého na polovinu, a dospěl k výsledku: v tom případě by teplota klesla o pět stupňů Celsia. Zdá se, že to není mnoho, ale pokud by současně působil Crollův efekt zpětné vazby, spirála teploty by klesala.

Před objevem počítače nebo předtím, než byly zavedeny počítací stroje, vyžadovaly zmíněné výpočetní operace hodně únavné práce. Arrhenius se dotázal jednoho z kolegů, zda je vůbec možné větší změny ve složení atmosféry předpokládat. Arvid Högbom se začal zabývat výpočtem hodnoty CO2 vznikajícího spalováním uhlí v továrnách a domácnostech. Ta sice v relevanci k přirozenému výskytu nebyla velká, ale bylo zjevné, že během času stoupne. Arrhenius zaměřil výpočty i tímto směrem a zjistil, že zdvojnásobení obsahu oxidu uhličitého v atmosféře bezpochyby povede k nárůstu teploty zemského povrchu o 5 až 6 stupňů Celsia. To ho neznepokojilo. Trochu více tepla přece nemohlo Skandinávii uškodit. Kromě toho předpokládal, že takový vývoj proběhne nanejvýš v průběhu několika tisíc let. Arrhenius sdílel dobovou optimistickou víru v moc technického vývoje, který všechno vyřeší, víru v lepší, spravedlivější budoucnost, kterou zabezpečí vynalézavost inženýrů. Arrhenius načrtl kuriózní teoretickou koncepci, jakousi myšlenkovou hru. Rozhodně se nepovažoval za objevitele globálního oteplování.

Konec malé doby ledové nastal přibližně v době, kdy se Arrhenius svými výpočty zabýval. Potom co se Temže naposledy pokryla ledem, začalo všeobecné oteplení. Tehdy vypracoval Milankovič (srbský astronom 1879 – 1958 se zabýval excentricitou zemské dráhy, kolísáním sklonu zemské osy a osy rotace – pozn. Godot) teorii zdůvodňující klimatické změny kolísáním parametrů oběžné dráhy Země. Ve třicátých letech dvacátého století, když jih USA sužovalo katastrofální sucho a proměnil se v mísu prachu (Dust bowl), probudil se i tam zájem o zmíněný trend růsru průměrných teplot. V roce 1938 se znovu zabýval globálním oteplováním Guy Steward Callendar. V roce 1956 Gilbert Plass s využitím klimatického modelu vypočítal teorii klimatické změny v souvislosti s oxidem uhličitým. V roce 1957 představil při příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku, kdy došlo k trvalému prudkému rozvoji geologických a klimatologických věd, výsledky dlouhodobé řady měření Charles Keeling. Proslulost mu vyneslo měření každoročního kolísání koncentrace CO2 v atmosféře. Keeling tak předvedl, jak biosféra CO2 v ročním rytmu přijímá a vydává. Jako základnu pro měření si vybral Mauna Loa na Havajských ostrovech, což je místo daleko od velkých měst a kontinentů, také poskytuje obraz, který neovlivňuje znečištění životního prostředí. Ale ukázalo se něco neočekávaného: koncentrace CO2 v atmosféře kontinuálně rostla. Tak zvaná Keelingova křivkadnes patří k nejdůležitějším grafům a názorně prokazuje růst podílu tohoto skleníkového plynu v atmosféře.

Na počátku Keelingovy řady měření byla koncentrace oxidu uhličitého asi 315 ppm, do roku 1970 dosáhla 335 ppm. Od té doby měření pokračovala, aby bezpečně prokázala další obohacování atmosféry uvedeným skleníkovým plynem. Ukázalo se, že zjištěné hodnoty i nadále kontinuálně rostou: v roce 1995 činily 360 ppm, v roce 2005 byla zaznamenána rekordní hodnota 380 ppm (= 0,038%). Mezitím také došlo k pokusu propočítat narůstání oxidu uhličitého v atmosféře i v dlouhodobé perspektivě. Pro rok 1870, tedy přibližně pro konec malé doby ledové, vyšla hodnota 290 ppm, ale výpočet se všeobecně nepokládá za spolehlivý.

Globální ochlazování: Strach před novou dobou ledovou
Vývoj teploty se ale neshodoval s předpovědí. Podle teorie skleníkového jevu by mělo v šedesátých letech dvacátého století nastat teplejší podnebí, ve skutečnosti se však projevil pravý opak. V porovnání s teplotním minimem okolo roku 1880 se do roku 1940 průměrná teplota sice zvýšila asi o 0,6 stupně Celsia, pak se ale celý vývoj zvrátil. Protože přibližně od roku 1940 teploty stále klesaly, nevěnovala se zvláštní pozornost výpočtům a teoriím globálního oteplování, neboť veřejnost byla nečekaně konfrontována s děním, s nímž nikdo nepočítal a které probouzelo větší obavy? S procesem globálního ochlazování, které trvalo několik desetiletí.

Na počátku šedesátých let dvacátého století znepokojovala veřejnost perspektiva doby ledové. Představa, že dojde k dramatickému oteplování, zdánlivě odporovala výsledkům všech měení i zkušeností. Východiskem byly vá´ýzkumy klimatologa J. Murraye Mitchella z Amerického úřadu pro výzkum počasí (US Weather Bureau), který porovnal data o vývoji klimatu s údaji o tehdejších zkouškách jaderných zbraní a konfrontoval je s řadou dat o sopečných erupcích. Prach, který vymrštil výbuch atomových bomb, zůstal na téže polokouli. Vulkanický popel ve stratosféře mohl po několik let vyvolávat celosvětové globální ochlazení. Nezabránil však oteplování v průběhu prvních desetiletí dvacátého století. Rovněž nelze vysvětlit rozptylem vulkanického popela sklon k ochlazení, který se projevil v polovině století. Pokles globální průměrné teploty nebyl dílem nahodilého výkyvu. To, s čím se Mitchell setkal během svých výzkumů, byla teprve nedávno objevená klimatická fluktuace, k níž došlo v době mladšího dresu, kdy se za několik let klima změnilo o deset stupňů Celsia. Důsledkem změny byla tisíciletá doba chladu. Má nastat nová doba ledová?

V šedesátých letech minulého století byli klimatologové posedlí myšlenkou, že doba ledová se dostaví brzy. Obavu vyvolával zájem o životní prostředí i další důvody. Vzhledem k tomu, že se po celém světě zvětšovaly ledovce, emancipovala se jako samostatná subdisciplína glaciologie, nauka o ledovcích. Právě tehdy byla vyvinuta metoda vrtů do ledovcových jader v oblasti pólů. Díky ní se ukázalo, že ke střídání ledových a teplých dob nedocházelo jen v geologické době, ale že i během stávající ledové doby přicházely periody většího nebo menšího chladu – glaciály a interglaciály. Takže teplé období typické pro holocén už trvá příliš dlouho – celých deset tisíc let. Zřejmě v průběhu celých čtvrtohor nebyly teplé fáze delší než 10 000 let, zatímco ostatních 90 000 let Milankovičova cyklu představovalo období většího či menšího chladu. A nyní bylo díky celosvětové síti měřících stanic bezpečně potvrzeno, že už po dvě desetiletí průměrné teploty klesají. Není pravděpodobné, že končí teplá doba a že se svět řítí do nového studeného období?

V roce 1972 se na Brownově univerzitě sešla skupina předních glaciologů k diskusi o konci stávajícího interglaciálu a příchodu doby ledové. Velká většina přítomných expertů se shodla, že meziledové doby trvaly krátce a prudce končily. Většina odborníků zasedání se také shodla na Milankovičových cyklech: podle nich nepochybně stojíme před přirozeným koncem teplé éry. Nejdůležitějším indikátorem podporujícím hypotézu bylo ochlazení klimaticky zvlášť citlivých polárních oblastí. Přední klimatologové dospěli ke shodě v následujícím bodě: Stále probíhá nynější globální ochlazování, které usměrnilo tendenci k oteplování, jež se projevilo ve čtyřicátých letech dvacátého století. Jestliže se lidstvu nepodaří globální ochlazování zastavit, budeme svědky konce teplého období holocénu.

Pátrání po antropogenních příčinách ochlazení
Při hledání důvodů, proč došlo ke zmíněnému globálnímu ochlazování, se odborná veřejnost nespokojila jen s přirozenými příčinami, ale snažila se i o interpretaci v duchu ovlivnění klimatu lidským zásahem. Jako takové přicházelo v úvahu znečištění ovzduší jako následek industrializace a nárůst individuální dopravy využívající spalovací motory. V západních průmyslových zemích nabyla výroba nákladních a osobních automobilů dosud nevídaného rozsahu. Automobil patří ke standardnímu vybavení domácností. Velkého pokroku v industrializaci dosáhl Sovětský svaz a některé další země bývalého východního bloku. Dokonce i mezi zeměmi takzvaného třetího světa nechybí státy, které se vydaly cestou industrializace – uveďme Indii, Čínu a Brazílii. V šedesátých letech dvacátého století se začaly spalovat v netušené míře uhlí a nafta a do ovzduší odcházely nefiltrované splodiny.

Někteří badatelé zastávali názor, že globální ochlazení působí lidé v podstatě sami. Růst obyvatelstva, překotná urbanizace na okrajích velkoměst a industrializace prý mezitím ovlivňují klima ve stejné míře, v jaké působí „přirozené procesy“. Jako příčina ochlazování se uvádí efekt filtru, který znemožňuje dopad dostatečného množství slunečního světla na zemský povrch: šlo o globální zakalení (Global Dimming). Zakalení vzduchu prý převažuje nad vlivem produkce oxidu uhličitého, která je také důsledkem lidské činnosti. Přítomnost prachu v atmosféře sice vyvolávají přirozené procesy typu pouštních bouří nebo lesních požárů, ale větší význam má vliv velkých měst, těžkého průmyslu a zplodin, které produkují automobily a letadla. Zejména ty napomáhají nárůstu vzniku mraků, jež lze měřením postihnout. Tím byla upřednostňována jedna antropogenní příčina před druhou a „přirozené“ příčiny ochlazení byly vytlačeny na okraj.

Zakalení vzduchu způsobené mlhou, mraky a smogem údajně zmenšuje intenzitu dopadu slunečních paprsků, a vyvolává tak globální ochlazení, které od čtyřicátých let dvacátého století až do roku 1970 znamenalo pokles asi o 0,3 stupně Celsia. Mitchell – a ten měl dobrý přehled o přirozených změnách klimatu v průběhu dějin Země – v roce 1970 pokládal lidskou činnost za hlavní příčinu kolísání teploty v posledních desetiletích. Až do čtyřicátých let minulého století bylo oteplování podle jeho názoru vyvoláváno působením skleníkových plynů a oxidu uhličitého. Pak se místo skleníkovým plynům rozhodující úloha při ochlazení připisovala znečištění ovzduší. Mitchell ale pochyboval, že by mohlo znečištění za pouhých dvacet let vyvolat ochlazení o 0,3 stupně, a upozornil na případný vliv vulkanické činnosti. Pro budoucnost proto – k překvapení mnoha odborníků – předpověděl další oteplování.

Výzkum klimatu jako politická prognostika
Po zavedení elektronického zpracování dat se meteorologové neomezovali jen na předpovědi počasí, ale vytvářeli i prognózy vývoje klimatu. Od prvního přistání na Měsíci v roce 1969 bylo už možné díky družici Nimbus III měřit teplotu na celém světě. Výpočty komplexních klimatických modelů s četnými proměnnými se ale provádějí přibližně od roku 1970. V roce 1971 varovali přední vědci před nebezpečím globální klimatické změny a požadovali, aby se výzkumu klimatu dostalo organizované podpory. Přibližně ve stejné době ukázaly výsledky vrtů do sedimentů a ledovcových jader s rostoucí přesností, že v minulosti planety docházelo k prudkým klimatickým změnám. Od roku 1972 do roku 1974 soustředila období sucha a další anomálie pozornost na otázky klimatu a na snahy klimatologů. Přitom stále převažovaly obavy před dobou ledovou nad strachem z následků globálního oteplování. První světová konference o životním prostředí, která se konala v roce 1972 ve Stockholmu, přinesla kvůli potížím s vývojem klimatu v šedesátých letech dvacátého století – a na základě diskusí o globálním ochlazování – ustavení Programu Spojených národů pro životní prostředí (United Nations Environmental Program – UNEP), jehož součástí měl být i globální systém monitorování životního prostředí (Global Environment Monitoring Systém – GEMS), který měl sledovat vliv skleníkových plynů a radioaktivity na počasí, lidské zdraví a život fauny a flóry.

Zvýšenou pozornost politiků v USA a dalších zemích ke klimatu vyvolaly extrémní klimatické jevy v různých částech světa, které způsobily ztráty při žních, hladomory a zčásti politické nepokoje. Sucha v sedmdesátých letech dvacátého století nezpůsobila jen rozsáhlou vlnu hladu v oblasti Sahel, ale zapříčinila poltickou revoluci v Etiopii, která smetla křesťanský císařský rod a na místo této staré ctihodné instituce přivedla k moci skupinu marxistických důstojníků. Protože ve světě tehdy probíhala studená válka a v rámci globálního zápolení mezi Sovětským svazem a USA nastal mocenský posun, byl této události přisuzován velký význam. Tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger 15.dubna 1974 ve svém projevu před Spojenými národy naléhal, aby se krozící klimatické změně čelilo intenzivnějším výzkumem.

Rychle vytvořený Panel pro současný interglaciál (Ad Hoc Panel on the Present Interglacial) ještě v témže roce došel z dnešního hlediska k překvapivému závěru: přirozené klima se ochlazuje ročně o 0,15 stupně Celsia, a proto lze k roku 2015 očekávat pokles průměrné teploty na nula stupňů Celsia (!). Pak prý budou následovat dvě nebo tři desetiletí, kdy dojde k lehkému oteplení a nejvyšší hodnota v roce 2030 bude 0,8 stupně Celsia za dekádu. Pak se po sto let projeví jen malé změny. Potom nastane nový pokles. Tato absurdní prognóza je odrazem potíží, jimiž dodnes trpí všechny prognózy vývoje klimatu: výsledky závisejí na výchozích očekáváních a koncepcích, na zadaných proměnných a datech. Předpověď z roku 1974 neobstojí ani z metodického, ani z obsahového hlediska.

V roce 1978 přijal americký kongres národní klimatický program a USA naléhaly, aby v letech 1980 až 2000 došlo k mezinárodnímu výzkumu klimatu, což vedlo k rozsáhlé mezinárodní spolupráci. Klimatologové byli přesvědčení, že přes chyby, kterých se v prognózách dopustili, je záslužné, že otřásli všeobecnou samolibostí a varovali světovou veřejnost před možnými následky.

Když mluvíme o samolibosti, nesmíme zapomenout na praktická opatření, o nichž se diskutovalo kvůli „bezpečné“ předpovědi globálního ochlazení. Také tehdy se zdálo, že hrozí nebezpečí z prodlení. Jestliže klima uvrhne svět do krize, není snad nutné rychle zasáhnout? Pracovalo se na plánech, jak světové klima regulovat hrází, která by uzavřela Beringův průliv mezi Aljaškou a Ruskem. S tím během předvolebního boje v roce 1960 souhlasil John F. Kennedy (1917 – 1963, prezidentem v letech 1961 – 1963). Zmíněným projektem se pak americká administrativa zabývala v době prezidenta Richarda M. Nixona (1913 – 1994, v úřadě v letech 1969 – 1974) a jednali o něm na zasedání na nejvyšší úrovni v listopadu 1974 ve Vladivostoku Nixonův nástupce Gerald Ford (1913 – 2006, prezidentem 1974 – 1977) a Leonid Brežněv (1906 – 1982). Přitom diskutovaná hráz přes Beringův průliv patřila k nejnevinnějším variantám boje s globálním ochlazováním.

Debatovalo se také o snížení albeda zakrytím zemských pólů černou folií nebo z dnešního hlediska o zvláště originálním nápadu zvýšení produkce CO2, čím se měl zvýšit skleníkový efekt. Už tehdy se také vedla diskuse o vynesení kovového prachu do atmosféry, o stavbě betonové hráze mezi Norskem a Grónskem, o umístění velkých zrcadel jako „dalších sluncí“ na oběžnou dráhu Země nebo o vytvoření umělého prstence z potašového prachu kolem Země na způsob Saturnu. Také vojáci dostali inspiraci. Navrhli roztrhat podmořské hřebeny jihozápadně od Faerských ostrovů pomocí atomových bomb, čímž se mělo prodloužit teplé mořské proudění až do Arktidy, zahřát Grónsko atomovými reaktory nebo roztavit led na pólu vodíkovými bombami. Tyto plány jako by pocházely ze světa dr. Divnolásky. Ale i tehdy byly pokládány za příliš problematické, aby se o nich diskutovalo veřejně. Zůstaly však v zásuvce pro případ, kdyby ochlazování zesílilo.“

Tady citace z „Kulturních dějin klimatu“ W. Behringera končí, dále přichází vědecká otočka o 180 stupňů, nastává „doba oteplovací“ – tu už máme všichni alespoň v základních obrysech v čerstvé paměti.

Na závěr knihy je připojen i český doslov, jehož autory jsou Rudolf Brázdil a Oldřich Kotyza – oba jistě velmi vzdělaní lidé, věnující se také klimatologii. Lze tam najít zajímavé informace o změnách klimatu v českých zemích, ale především nenechávají na německém autorovi nit suchou. Takže zase ještě citace, tentokrát z doslovu:

„Autor je jako historik jistě povolán k tomu, aby hodnotil historii vývoje lidské společnosti a poukazoval na to, jak se společnost vyrovnávala s kolísáním či změnou klimatu. V této souvislosti se může zdát, že Behringova prezentace historických procesů sklouzává až ke klimatickému determinismu a k přeceňování role klimatu v určitých fázích vývoje. O to zajímavější jsou jeho závěrečné vývody z pozice laického klimaskeptika, v nichž tvrdí, že oteplování bylo pro lidstvo vždy příznivé a že se v případě současného globálního oteplování vlastně nic neděje. Lze se jen pousmát poučování, jímž jako zástupce humanitních oborů míří do řad přírodovědců a které dokládá, že sám leccos nepochopil:
Pouze metody historické vědy, které jde o „kroniku“ událostí jsou vhodným nástrojem umožňujícím správné usměrnění „exaktních“ přírodních věd. Humanitní obory – budiž nám dovoleno to říci u příležitosti roku duchovních věd – totiž neznají takovou míru nepřesností. Tam kde přírodovědec počítá s plus minus 100 lety, udávají historici přesně den, hodinu nebo minutu. Je zbytečné oddávat se iluzím o přesnosti údajů, které nám poskytují přírodní vědy.
…… Oprava Behringerových „přírodovědných“ nepřesností nebo polemika s jeho názory by tak mohla obsáhnout celý doslov, což by pro čtenáře nemuselo být zrovna zajímavé.
———————————-
Tolik tedy ke knize „Kulturní dějiny klimatu, kterou vřele doporučuji k přečtení jak klimaalarmistům, tak klimaskeptikům.