by Před několika lety jsem měla chuť vyzkoušet si roli překladatele z norštiny. Našla jsem si dětskou knížku – detektivku s naprosto uvěřitelným příběhem ze současnosti a se sympatickými hlavními hrdiny-úspěšnými detektivy, desetiletým Timem a jeho sestrou.
Albatros mi překlad umožnil a s autorem vyřídil formální záležitosti.
Přeložila jsem, knížka vyšla, ohlas žádný a ekonomicky asi ztrátová záležitost. A já měla jasno: nikdy více!
Samotná práce mne docela bavila, text byl svěží, zápletka chytrá, jako dítěti by se mi to asi líbilo. Důležité také bylo, že jazykově to nebylo příliš náročné – jinak bych na to neměla, přece jenom jsem amatér, samouk, a tu řeč zdaleka neumím dokonale.
Jenže problémem byl zásadní spor o formu češtiny; s korektorkou jsme měly neustálé – no, řekněme neshody. Ustoupit jsem logicky musela většinou já, jinak by knížka nevyšla.
O co šlo? Jazyk spisovný x hovorový.
Já jsem samozřejmě všechno psala víceméně spisovně, hovorové tvary jen občas, když podoba spisovná zněla příliš knižně. Přesto mi text připadal přirozený a pro malé čtenáře bez obtíží stravitelný. Originál byl koneckonců také napsán spisovnou norštinou.
Paní redaktorka mi to všechno opravovala, stránky se červenaly jako pětkařův diktát.
Moje stanovisko: vždyť to nezní archaicky, jen normálně správně česky a docela přirozeně. A děti by přece měly číst hezkou a správnou mateřštinu. (Jakou byly knížky pro děti psány v době mého dětství, ale to už jsem nahlas neřekla.)
Paní redaktorka: to už neplatí, pro dnešní děti to je moc náročné a divné, nejsou na to zvyklé. Je třeba se jim přiblížit.
Příklad: desetiletý kluk podle mne řekl: „On si vymýšlí, ten muž byl vysoký.“ Podle paní korektorky: „On si vymejšlí, ten muž byl vysokej.“
Navíc Albatros zvolil ilustrace vyloženě ošklivé, odpudivé; jako pra-/rodič bych takovou knížku v knihkupectví asi ani nevzala do ruky, kdybych pro potomka vybírala čtení.
Norský originál měl obrázky moc pěkné.
Vlevo – norský originál, vpravo – ilustrace z Albatrosu
Dost jsem protestovala, že to opravdu není hezké, postavy vypadaly jako zlomyslné karikatury. Samozřejmě jsem neuspěla, neb „takovéhle ilustrace dnes děti berou!“
Neznám způsob, jakým Albatros pro své knížky vybírá ilustrátory. V daném případě jsem měla dojem, že rozhodujícím kritériem určitě nebyla kvalita obrázků a jejich soulad s charakterem ilustrovaného příběhu.
Prapůvodně jsem Albatrosu chtěla navrhnout ještě další díl – ono to bylo asi pět knížek se stejnými dětskými hrdiny, ale vždycky s novou zápletkou – ale dost rychle mne to přešlo.
* * *
Na obrázku v perexu je dozajista Veverka, jak překládá knížku.
🙂
To je moc smutné. Vás popis mi připomíná jedny z milovaných knížek mého dětství, Kalle Blomquista a souboj Růží o Velkého bručouna. Jazyk tam byl přesně jak píšete. Hodně mne překvapuje, že se ilustrace nepřebírají, nedovedu si představit, že by třeba někdo chtěl dát k překladu Mikulášových patálií jiné obrázky. Prostě doba i společnost jsou vymknuté z kloubů a ztrácíme tím hodně krás. Přiznám se, že jsem zvažoval podle Vašeho popisu jít knihu schánět, ale jen než jsem viděl ty ilustrace. Škoda zmařené příležitosti i Vaší energie.
shánět – moc se červenám
Svého času a energie nelituji, knížka byla útlá a opravdu mne bavilo nad textem norským i českým přemýšlet.
Jinak s Vámi souhlasím, je to smutné, a promarněná příležitost to určitě byla.
Pochybuji, že by Francouzi povolili vydat Mikulášovy patálie s jinými ilustracemi.
Z dětství si pamatuji verneovky s úžasnými (původními) ilustracemi. Obrázky Kamila Lhotáka ke knížkám Arthura Ransoma, Zdeňka Buriana k Robinsonovi. Všechno tohle jsem milovala a četla opakovaně; kdybych najednou dostala do ruky stejné dílo s jinými ilustracemi, byla by ta kniha okamžitě cizí a nepříjemná.
A Tři mušketýři, vydaní kdysi dávno v edici KOD (Knihy odvahy a dobrodružství)…!
A Verneovky s ocelorytinami…
Dobrodružné povídky Otakara Batličky…
Alef:
KOD byla geniální edice. Ty knížky (absolutní většinu) jsme četli s nadšením a bez dechu. Daly nám naprosto nenásilnou formou znalosti zeměpisné, dějepisné, i o tom, jak fungují vztahy mezi lidmi v reálném světě.
Taky povědomí o tom, co je správně a špatně, jak se chová člověk čestný a poctivý, a jak mizera.
Dost pochybuju o tom, že dnešní mládež totéž získá čtením tak oblíbeného žánru fantasy. Nevím, nečtu to.
A navíc, ve veřejné knihovně bylo krásně jednoduché kodovky podle té typické vazby najít. Ransomovky byly (černo)bílé.
Já jsem si při čtení veverčího článku vzpomněl na ilustrace jedné knížky, kterou jsem jako dítě četl – moc pěkné, ale ne a ne si vzpomenout, co to bylo za knihu. Ty obrázky v duchu stále vidím, ale zdroj jsem zapomněl…
Proč je preferováno pražské nářečí před spisovnou češtinou?
Proč se překládají i ilustrace?
A nakonec – proč nepřekládá ui?
Ad pražské nářečí: ano, to máte vlastně pravdu!
Ad ilustrace: nevím. Peníze?
Ad ui: no fuj. Ošklivá představa. I když to asi nastane / nastává.
Já bych se umělé inteligenci v překladu snad ani nebránil – to za podmínky, že tím vznikne polotovar, který pak někdo, kdo má cit a smysl pro jazyk, dopracuje, učeše, uhladí, přizpůsobí čtenáři a kontextu. Takový postup, zvlášť u obsáhlejších textů, mohl by ušetřit spoustu práce (psaní) a urychlit celý proces. U odborného textu si to umím docela dobře představit, u beletrie – kdo ví…?
Právě pomocí AI překládám dost rozsáhlý manuál. Kdyby to nebylo z mého oboru, asi by ten manuál byl hodně „strojní“, pro člověka špatně srozumitelný.
===
Poslouchal jsem i SF povídky, které napsala AI podle zadání člověkem a živý člověk to načetl. Logicky (jeednání osob) to bylo občas poněkud nepochopitelné i když jazyk (slovní obraty) byly v pořádku.
===
A osobně nesnáším ten uspávající umělý hlas AI. Jednak si neporadí se mnoha běžnými obraty, číelné údaje, přechody mezi angličtinou a češtinou atd., jednak je tak zoufale nezúčastněný, že když je dostupný jakýkoliv jiný způsob získání dané informace AI mluvčího vypínám.
Asi je to profesonální deformace.
===
Jedině u uměle napsané hudby podle vzoru (poslouchal jsem podle vzoru Mozart a Beethoven) a jsou-li zahrány živými hudebníky mi nic nevadí. Možná proto, že hudba a matematika mají hodně společného.
Prý. Ale ani v jednom oboru nevynikám… 😕
Ano, takhle ano, polotovar, který pak kvalifikovaný člověk dovede do optimální, pořádné člověčí podoby.
Inu, kdo drží razítko je „nositelem pravdy“.
Takový korektor nebo redaktor bývá v knížce uváděn až v tiráži a to mu možná způsobuje ty „křeče v hlavě“.
=====
I jinde se stávají podobné věci. Třeba při inscenování nějaké hry začne režisér, obvykle „mladý a nadějný“, prosazovat ve zvuku nesmysly, které nebudou fungovat.
Pokud je to hra dobrá, měl by se mistr zvuku pokusit situaci zachránit . Nakonec: Hraje se pro publikum, ne pro pana režiséra.
Jsou dva způsoby, jak inscenaci ubránit. Buď vyhovíte přání pana režiséra a hodně to přeženete, až do karikatury, nebo nebo režisérovi vsugerujete, že „už včera přece ten nápad zamítl“. Nikdo z režisérů by veřejně nepřiznal, že si nepamatuje, že by něco takového pronesl – a je vyhráno.
Starší a zkušení režiséři většinou dají na staré praktiky, kteří vědí, jak který aspekt zvuku působí na posluchače a ke sporům nedochází.
Nebo všechno rovnou nechají na mistrovi zvuku a v programu je pak uvedeno „Hudení a zvuková spolupráce“ nebo moderněji „design“.
(Omlouvám se za vmetek z vlastní praxe…)
Ošklivost se nám dnes vnucuje všude. V architektuře, v ilustracích, v literatuře atp.
Myslím, že je to úmyslné.
A že vám vnutili pražské kejhání, to se my Moravani nedivíme.
O dětské literatuře toho moc nevím, to spíše o dědské.
Neumím posoudit, jaké ilustrace se dnes dětem líbí víc a jaké míň.
Ale v dětství se mi nejvíc líbily obrázky co nejvíce realistické. Jako v sešitech Rychlých šípů a tak.
Ostatně, veverko, k roli korektora se ještě vrátím – mám trochu podobnou zkušenost.
Podle vzoru literárního kritika, který ví naprosto přesně, jak by knížku napsal…. kdyby to uměl.
Přesně tak. Vsadím se, že dotyčná si svou vinu na neúspěchu knížky vůbec nepřipouští.
Myslím si, veverko, že u korektorů čehokoliv je na místě ta největší ostražitost. Vždyť i korektor v telefonu dokáže, není-li pisatel pozorný, změnit jednotlivá slova SMS až za hranu srozumitelnosti – automat si myslí, že je chytřejší než sám autor.
U korektorů- lidských bytostí, korigujících nějaký obsáhlejší text/literární dílo. Je to obdobné. Jeden příklad z vlastního života:
Nic zlého netuše a jsa prost zkušeností s literárními díly, odevzdal jsem kompletní rukopis své knihy vydavateli a odjel na dovolenou do Řecka. Po návratu jsem zjistil, že korektor například vůbec nezaregistroval můj úplně pitomý mezititulek „Víření polnic“ (str. 83) – vířit lze na bubny, ale na polnice fakt nééé! Tak to prošlo tiskem.
Ovšem korektor aktivně změnil umístění ruské továrny na automobily KAMAZ z mého Naberežnyje Čelny na řece Kama (odtud KAMAZ) v Tatarstánu na jakési fiktivní město téhož názvu na Volze, kam ovšem umístil automobilovou továrnu na osobní automobily LADA/ŽIGULI, která sice stojí na Volze, ale, jak je notoricky známo, v městě Toljatti (podle jakéhosi italského revolucionáře) – to vše jedním vrzem na str. 60.
Jako blb ovšem nevypadal anonymní korektor, ale já coby autor onoho dnes už zcela bezvýznamného dílka z minulého století/tisíciletí – z roku 1999.
Ano. Člověk se pořád učí. Já už naštěstí s žádným živým korektorem nebudu muset mít nic společného.
A SMS píšu (když už občas nějakou musím napsat) většinou z počítače, resp. z tabletu, kde jsem si hned na začátku povypínala všechny opravy a úpravy; ty mne spolehlivě přivádějí k zuřivosti.
To „víření polnic“ se mi líbí 🙂
To Veverka:
To už někdo řekl: „Mrtvý korektor, dobrý korektor!“ Nebo tak nějak…😄
Protestuji! Já vím své a na svou korektorku nedám dopustit. Autor si musí svého korektora/korektorku dobře vybrat.
Obávám se, že veverce nikdo vybírat nedal a že by se situace nezměnila ani na její žádost.
To sice máte asi pravdu, ale já dnes jsem na tom o hodně lépe než veverka tehdy.
—
I když, jak se to vezme: možná, že zlý korektor má pozitivní vliv na rychlé vydání díla… veverko, co o tom soudíte?
Za svých rozhlasových časů, tedy v hloubi minulého století, byla občas mojí korektorkou moje Labuť. To jo, to fungovalo.
Dnes je to trochu legrační, ale vysílat v opravdu hodně poslouchané Zákrutě příspěvek o botách pro řidiče s ukončením, že to může vyřešit jedině trh a žádné plánování, bylo relativně odvážné. Labuť mě někdy trochu tlumila. A taky uměla občas líp česky než já….. A nutila mě rozbíjet má sáhodlouhá souvětí (a to jsem ještě neměl vzor v Proustovi!) na kratší věty, aby posluchač neztratil orientaci.
A tak všelijak….
To Godot: 😄😺👍