Psychologie strojů

(Věnováno Veverce, tak trochu mimo prostor a čas)

Jméno Normana Mailera je/bývalo známo i studentům středních škol díky jeho protiválečnému románu „Nazí a mrtví“. Samozřejmě toho napsal spoustu, ne snad jako Jirásek, ale přece jen hodně.

V roce 1971 vyšla jeho literárně laděná reportáž o letu Apolla 11 na měsíc „Of a Fire on the Moon“, kterou brilantně přeložil do češtiny Michael Žantovský a pod názvem „Oheň na měsíci“ vydal na 414 stranách Odeon v roce 1981 nákladem dnes neuvěřitelných 60 tisíc výtisků. Neodpustím si jedovatou poznámku, že za tvrdé vlády normalizačního bolševika.

My se budeme věnovat výhradně kapitole „Psychologie strojů“ (str. 137 – 185) druhé části knihy, nazvané Apollo. Autor se zde nazývá Vodnářem.

Spisovatelovy úvahy se pochopitelně odvíjejí od lidské psychiky a psychologie:

„Promluvit o podvědomí znamená vyvolat trans u scénografa vlastní představivosti. Ukloní se. Objeví se jeskyně a sluje, paláce pod vodou, pekelné kruhy a amfiteátry, barbarské obřady v tmavých lesích, ale není to všechno. Cosi též naznačuje doménu stejně uzavřenou světlu a podívané jako šeré police knihovny v noci – to musí být ona část podvědomí, která slouží všednímu životu. Z hlubin svých záznamů poskytne na požádání v předem určeném každodenním počtu množství praktických informací, které si vyžaduje vědomá mysl.“

Původní představu takového průvodce („Navigátora“), který na základě dostupné informace obvykle dokáže provést člověka v životě vším, od každodenního malého rozhodnutí až po kritické dilema doby, autor opouští jako model příliš jednoduchý. Přidal tedy funkci „spisovatele“, který každému jedinci píše jeho vlastní osobitý příběh, který se ovšem časem mění, doplňuje a stále kreslí nové sociální mapy, podle kterých navigátor provádí své výpočty.

Autor nepomíjí funkci snu jako simulaci možných budoucností a zde poprvé přirovnává funkci mozku/podvědomí k simulacím Střediska pro kosmické lety s lidskou posádkou. I přes pokrok techniky jsou lidské výrobky v určité míře nepřesné. Nejen lidskou mysl, ale i let stroje v podmínkách nebeské mechaniky takové nepřesnosti ovlivňují, a proto se simulují různé varianty. Autor to přirovnává k malíři, který kreslí křivku paže, ale dává přednost tisíci drobných tahů, z nichž žádný není obrazem, ale všechny dohromady poskytují jasný obraz paže.

Vodnář se dále věnuje freudovskému výkladu snů a vlastními názory k němu, ale to přeskočíme – je to částečně o „kouzlech“.

„Mají-li stroje psychologii, pak technika se s kouzly tak úplně nerozešla. Technika je založena na pevné víře, že kouzla neexistují a že se dají zkonstruovat stroje, které budou vykonávat nejpozoruhodnější činnosti. Je předpokladem techniky, že tentýž čin, opakovaný podle systému postupů dobře naolejovanými stroji, vyvolá stejný výsledek jako při předchozí příležitosti. Ať jsou bohové nakloněni příznivě či nepříznivě, auto nastartuje, puška vystřelí, stereo hraje. Samozřejmě existují stovky případů, kdy auto nenastartuje, závěr pušky se zasekne, gramofon si postaví hlavu! Tady je práh psychologie strojů.
Podle techniků existuje pro každou poruchu jasná nepsychologická příčina: psychologie předpokládá svobodnou vůli. Psychologie je pak studiem rozhodování za předpokladu, že existuje svoboda se rozhodnout.
Psychologie strojů předpokládá, že studovaný stroj, bez ohledu na to, jak dokonale zapadá do světa příčin a následků, má pořád ještě nějaký téměř nepostřehnutelný obzor mezi úsvitem a setměním, na kterém se může svobodně vyjádřit, na kterém může svobodně jednat v rozporu se svou logikou a se svými soukolími, na kterém může svobodně vyskočit z dráhy příčin a následků. Jelikož k takovým jevům dochází, pokud k nim dochází vůbec, při těch neočekávaných příležitostech, kdy nejsou k dispozici žádné přístroje, které by poruchu zkoumaly, zůstává otázka sporná.

První rozbití atomu vyvolal mezi fyziky hrůzu, že může dojít k řetězové reakci, která zničí Zemi. Pokud by jediný stroj začal být dostatečně magický, aby se vydal cestou svého vlastního života, kdo by si mohl být jist, že ozvěna, vyvolávající podobnou činnost, se neobjeví u všech podobných strojů na celém světě?

Lze očekávat, že psychologie strojů bude fascinovat více fyziky či inženýry než humanitní vzdělance. Ve vědě žádné konečné vědění neexistuje. Víme například, že gravitace je přitažlivost mezi tělesy, ale proč se jim usmyslelo se přitahovat zůstává mimo naše měření. Víme mnoho o energii, ale nemáme ani tu nejmenší představu, jak energie vypadá.
Celý svět (moderní) komunikace je postaven na elektřině, a přesto nemáme ani právo prohlásit, že pokud je magnetismus náladou a pokud někdo vaši náladu naruší, pak tento impuls podráždění, který možná ucítíte, je elektřina ve vašich nervech. Stejně tak nerozumíme času.
Dokonce i v samém středu fyziky, před jevem světla, se rozprostírá temnota. Ne, u kořene vědy se neví nic!

Psychologie strojů není nutně fikcí, protože dokonce ani obyčejné rádio nefunguje bez prvků posvátné bázně. Pokud elektromagnetická vlna dokáže cestovat stovky až miliony kilometrů a být přitom úplně neviditelná a pokud ji dokáže zachytit přístroj, který se vším všudy není o nic složitější, než kus drátu, jehož konec je připojen k obyčejnému krystalu, v každém případě přístroj, který bez ohledu na svou složitost nakonec sestává z nekonečného počtu vylepšení onoho drátu a krystalu, no tak kdo může říct, že ta neuvěřitelně složitá a dokonalá síť mozku, napájená elektřinou všech nervů, nedokáže vysílat elektromagnetické vlny nebo nějakou jejich zatím nezachytitelnou odrůdu a na druhé straně neobyčejné zprávy přijímat?

V Apollu 11 bylo na přístrojové řídící desce 650 přepínačů, číselníků, ukazatelů, vypínačů a kontrolek. Černá tlačítka, šedá tlačítka, čtverečky skla s varovnými světly…. A popis jejich funkcí.

Pak už je na mnoha stránkách popis startu, po fyzikální stránce velmi působivě, ale i srozumitelně popsán. V dalších kapitolách pak celý let.

Úžasná kniha, která mě kdysi, kdy o nějaké umělé inteligenci nebylo povědomí, velmi ovlivnila. Dojděte do knihovny, opravdu stojí za přečtení.

▔▔▔