by Na zahradu zhruba kilometr od domu je třeba dopravit dvě tyčky k rajčatům; ty klasické kovové, spirálovitě zakroucené. Dovézt je tam na kole? Ano, to bude nejrychlejší, i když…
Správně, nebyl to dobrý nápad. Asi dvě stě metrů před cílem jsem skončila na asfaltu. Pomalu se celá omámená začínám sbírat, krev na košili i na silnici, sluneční brýle rozbité. Ještě jsem ani nestála pevně na nohách, když ke mně přiběhli lidé z domku hned vedle cesty – asi byli zrovna na zahradě a buď slyšeli ránu anebo ztroskotání přímo viděli.
Hned posbírali kolo i náklad, mne zavedli dovnitř do haly, okamžitě se objevila lékárnička a jemné ženské ruce mi začaly rány čistit a pokrývat náplastí.
„To obočí by se asi mělo sešít, nechcete zavolat záchranku nebo aspoň odvézt na pohotovost?“
„Ne, děkuju, takhle to stačí, dík.“
Připadalo mi, že o mne určitě pečuje profesionál – ta rychlost, jistota, to přece není běžné.
Nikdo z nás se nepředstavil – jasně, bylo to na mně, ale byla jsem trochu otřesená a vůbec mne to nenapadlo; před odchodem jsem jen upřímně poděkovala za úžasnou pomoc a slíbila láhev vína.
Tohle se stalo v pátek v podvečer. Skoro celou sobotu jsem prospala. V neděli ráno se mi nelíbila levá ruka; hlava rodiny mne tedy naložila do auta a odvezla na pohotovost do velké pražské nemocnice.
Po asi sedmi hodinách jsme se vraceli s tím, že v mé levé ruce je zlomená jedna záprstní kůstka, že se ji nepovedlo reponovat a je tudíž nutná operace – jinak bych už ruku nemohla sevřít v pěst, neměla bych normální úchop, pravil pan doktor.
Operace za týden, do té doby ruka v sádře.
Ostatní jen naražené a odřené. Obočí už sešít nešlo (od úrazu uplynulo příliš mnoho času), ale zdravotníci ocenili první ošetření: „Sousedi Vám to zalepili opravdu skvěle, jizva bude minimální. Použili výbornou náplast, která okraje rány stahuje k sobě. Nechte si ji na čele klidně ještě tak deset dní, dokud se to nezacelí.“
Cestou domů pravím manželovi, že bych ráda zastavila u těch dobrých lidí a znovu jim poděkovala (byť víno jsme s sebou samozřejmě neměli).
Vystoupili jsme z auta, u vrátek zazvoním, přichází asi čtyřicetiletá žena.
„Dobrý den, jsem A.A. a chci Vám znovu poděkovat za pomoc, kterou jste mi v pátek poskytli.“
„Prosím?? Jakou pomoc?“
„No v pátek k večeru, když jsem tady kousek nad vámi spadla z kola. A taky vyřizuju od odborníků pochvalu za to obočí.“
„Ale já o ničem nevím – nebylo to o domek výš? Tam bydlí naši příbuzní, zavolám jim a zeptám se.“
„Děkuju, ale určitě to bylo tady. Byla jsem trochu v šoku, ale jsem si jistá.“
Příbuzní v sousedním domku samozřejmě o ničem nevědí a paní u vrátek si určitě myslí, že mi v důsledku pádu přeskočilo. Učiním poslední pokus:
„Pamatuji si dvě mladší ženy a jednoho pána, nemohl to být někdo z rodiny nebo třeba návštěva?“, pravím trochu hloupě, protože v rámci rodiny by si to nejspíš řekli a návštěva by sotva věděla, kde hledat lékárničku.
„Ne, skutečně o ničem nevím.“
„Sice tomu opravdu nerozumím, ale už nebudu zdržovat. Děkuji a nashledanou.“
Na asfaltu pak manželovi ukážu skvrny od krve, zůstaly tam i po ranním dešti.
▔▔▔
Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Ano, otřesená jsem po tom pádu byla, ale kromě tváří těch lidí si to celé pamatuji celkem přesně. Domů, které by připadaly v úvahu, tam víc není.
A na čele mám pořád tu skvělou moderní náplast.
PPPP – prostě parádní povídečka, paní přispěvatelko.
Ať už je zcela pravdivá nebo polopravdivá, případně celá vymyšlená.
Ale atmosféra celé té povídky je, na rozdíl od obecné atmosféry ve společnosti, příjemná a svěží.
Četl jsem ji dřív než zprávy a tak mám pro ty zprávy takořka „dobrý základ“. Už mě tak nerozhodí.
Díky!
Kocoure, teď jste mne mírně namíchl.
Vymyšlené není ani písmenko, bohužel. Je to čerstvý osobní zážitek z minulého víkendu, krev byla moje, opravdová, a operovat budou rovněž mou vlastní ruku.
Neříkám přece, že je vymyšlená.
Ale někdy se stává, že člověk přejde do paralelního světa, jiné reality a ani o tom neví. Lidský mozek dělá často věci, o kterých nic nevíme. Viz Alefova příhoda s exkurzí do budoucnosti. Mám podobné zážitky. I do minulosti, kdy jsem ještě zaručeně nebyl na světě. Byl jsme v domě, který za války vybombardovali. Velmi živý sen. Tak jsem pátral a zjistil, že ten „sen“ odpovídá tehdejší realitě.
Do puntíku. Proč? Nevím.
Tak Veverko přeji brzké uzdravení.
Důležité je, zda neutrpěl újmu zrzavý ocásek, ten je pro veverky důležitý při přeskakování ze stromu na strom.
Napadlo mě, že když jste padala, asi jste nekoukala moc na auta okolo.
Nemohli ti hodní lidé být z auta, které nehodu vidělo a zastavilo?
Pokud ne, tak zbývají už jen strážní Andělé a Andělky.
Jednou jsem vezl na motorce 4m dlouhé lískové keře asi 20 km na přesazení.
Byly přivázané z boku a částečně jsem na nich i seděl, takže na řadící páku a nožní brzdu jsem dosáhl jen tak, tak.
Cesta proběhla dobře, pravda, byl jsem o skoro půl století mladší a krásnější.
Děkuji.
Skotačení mezi stromy i jinde teď bude chvíli poněkud omezeno, snad ne příliš dlouho.
Ad auta: kdepak, nikde žádné, ani zaparkované.
Trochu mně to připomíná můj vlastní, ne ovšem tak dramatický zážitek (Mezi nebem a zemí).
Nárazem do hlavy mohlo dojít k posunu vnímání a „vkročení“ do nějaké paralelní reality. V ní onen dům obývá zřejmě lékařka/zdravotní sestra, která veverku ošetřila a ukázkově nalepila náplast.
Ještě že jste zpátky v naší realitě, bylo by mně po Vás smutno.
🙂
Já opravdu nevím, co s tím. Pokládám se za člověka racionálního, esoterika apod. je mi hodně vzdálená. Že bych si z paralelního vesmíru přinesla na čele náplast, která se běžně prodává v české lékárně (a kterou jsme si pak na doporučení sestřičky v nemocnici koupili), mi taky přijde poněkud nepravděpodobné.
Navíc se pak ukázalo, že maminka v té rodině a můj manžel byli před lety zaměstnanci téže instituce a znali se.
Teď ho asi litují, že má doma stvoření, které si v lepším případě bohapustě vymýšlí, v horším patří do Bohnic.
Náplast z paralelního vesmíru:
Klidně může být stejná jako ta zdejší. Paralelních vesmírů může být nekonečně mnoho (mrkněte, co o tom říká prof. Vessana) a některé z nich se od toho našeho liší jen neměřitelně nebo jen velmi málo – třeba jen o obyvatele jinak identického domu.
Všechno je možné.
Nepochybně existuje paralelní vesmír, ve kterém žvanilové přijdou xebereflexi. Zbývá jen dořešit ono „vkročení“ 😀
Prožila jste sci-fi, to se nepodaří každému.
Mimochodem, ta náplast je stejná jen na první pohled. Tamní náplasti obsahují speciální látku, která se vstřebává a urychluje hojení.
Sama uvidíte.